Jednou jsem se rozhodla, že na domluvenou akci půjdu pěšky. Bylo krásné počasí, tak proč ne? Hned jak jsem vyšla před dům, viděla jsem blížící se černé mraky. Řekla jsem si, že to nic, a šla jsem dál. Cestou jsem minula zastávku s autobusem, který jel mým směrem. Stačilo nastoupit. Šla jsem ale dál procházkovou chůzí, když jsem zaslechla v dálce hřmění. Přemlouvala jsem sama sebe, že je to jen bouřka někde hodně daleko, když v tom začaly padat první kapky.

Měla jsem štěstí, protože cesta vedla alejí stromů, které mě i s mými dětmi před deštěm chránily. Šli jsme tedy dál, a já přemýšlela, co dál. Alej přece nevede až do cíle. A když zmokneme, bude nám zima a akci si neužijeme. Já měla na sobě letní šaty a žádnou možnost se osušit a převléknout. Proto jsem potřebovala dojít na akci suchá, aby mi nebyla po zbytek dne zima.

Nakonec jsem myšlenky hodila za hlavu.

Šla jsem dál a doufala jsem, že déšť přestane. Těsně před koncem aleje vystoupil ze zaparkovaného auta muž a nabídl nám svůj deštník. S radostí a vděkem jsem ho přijala a vyptávala se, jak mu deštník vrátím. Vůbec se neznáme. Pán byl pohotový, prý mám deštník někdy příště hodit přes jeho plot. Že tady pracuje a sebere si ho. Poděkovala jsem tedy a spokojeně došla do cíle opravdu celá suchá.  Suchá jsem byla já i dvě mé děti, a to včetně bosých nohou v sandálech. Tímto vám pane znovu děkuji.

Tato zkušenost mě přesvědčila, že když se skutečně k něčemu rozhodnu a stojím si za tím, tak není důvod, proč by se mi mé přání nesplnilo.

Při této cestě se přizpůsobovaly situace mně, ne já jim.

Měla jsem možnost nastoupit do autobusu. Příjela bych na místo ještě před deštěm. Měla jsem také možnost se rozčilovat nebo litovat se, že na cestě zmoknu v bouřce. Já si vybrala možnost, že si cestu užiju, a že spokojeně dorazíme na místo.

Mohli bychom tuto cestu přirovnat k cestě životem? Každý den máme mnoho možností se rozhodnout a vnímat dané situace negativně nebo pozitivně. Já si svou cestu už vybrala. 

The post Moc našich myšlenek appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

‘‘Ahoj maminko!“ „Ahoj Darinko.“ „Dobrý den.‘‘ Přepočítávám, kolik že nás stojí na chodníku a neumím si odvodit, komu pozdrav dobrý den patří. Až když jsem se kolem sebe pořádně rozhlédla, uviděla jsem starou paní. Měla prošedivělé krátce střižené vlasy . Milý a vlídný obličej, ve kterém se usmívaly její modré, laskavé oči. Opírala se o své chodítko a hleděla na nás obě.

Nebyla to naše babička, tedy alespoň ne do té doby.

‘‘Dobrý den.‘‘ Pozdravila nás. Bylo evidentní, že se s Dariou zná. Podaly si ruce na pozdrav. ‘‘Mami, to je babička. Máváme si přes ulici v parku, vždycky když na tebe čekám.‘‘ Babička souhlasně pokyvovala hlavou.

Nedaleko školy je domov důchodců. Starší lidé se často procházkou přesouvají na lavičky, kde společně sedávají a povídají si. Podala jsem babičce ruku na seznámení a pak už to celé šlo rychlostí blesku.

Babička nám začala vyprávět, jak se s Darinou seznámila.

Vždycky vozíkem z legrace „zatarasí“ dětem cestu, aby si s nimi mohla povídat. Měla u toho takový šibalský výraz. Jako kdyby jí dělalo radost, že přišla na způsob, jak si s dětmi chodícími okolo domova důchodců hrát.

Vyprávěla nám, kde bydlela jako mladá, kolik má dětí, a jak celý svůj život pracovala ve školce. Začalo to tedy být jasnější a jasnější. Babička miluje děti. To nás spojuje a nejen to.

Já Petra, maminka Darii, celý život pracuji s dětmi. I u babičky bylo evidentní, že její láska k dětem je nezlomná. V duchu jsem se slyšela říkat: „Jak silné je to něco, ten duch, ta esence člověka, který objevil a rozvinul v sobě to nesmrtelné“.

Babičku jsme si „adoptovali“.

Několikrát do měsíce jí navštěvujeme v domově důchodců a ten společný čas obohacuje nás všechny. Babička má ráda sladké, kytičku ve váze a společnost. Daria si jí našla. Našly jsme se navzájem.

Všechny své babičky, které kdy měla, již sedí v nebeské cukrárně. Popíjí spolu nebeskou kávu a koukají sem k nám dolů na svojí vnučku, pravnučku Dariu. Nepochybuji o tom, že jsou rády, že jí zde na zemi provází jedna babička jménem Anička, kterou nám seslal sám Bůh.

The post Boží babička appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

Ale co takové země, které tě jednoduše nelákají? A přitom to jsou ty, kam všichni jezdí, básní o nich a s tebou to nic nedělá. Anglie, Egypt, Francie… Tam přece jezdí všichni!

Před osmnácti lety jsem poprvé zavítala do Egypta, do země pyramid a úžasné historie.

Nikdy předtím mě ani nenapadlo tam jet, až nyní pracovně. Výsledek? Zamilovala jsem se tam do mého pana Božského a už jsme spolu osmnáct let.

Anglie? Tak tam už asi byli všichni.

Tedy až na mě. Poprvé jsem se tam podívala v loňském roce a to s mojí kamarádkou, která jela navštívit svoji sestru. Dřív jsem si říkala – tak někdy, možná, navíc neumím anglicky. Všechno mě odrazovalo. Až v době, kdy jsem byla připravená, kdy jsem prošla školou pro terapeuty metodou JIH, jsem mohla vyjet.

Hned po příjezdu jsem pochopila proč. Začalo mi tam být špatně od žaludku a nemít sebou kamarádku a také terapeutku, nevím, jak by můj výlet skončil. Přišla nám po chvilce informace, že je potřeba srovnat prožitek mé duše ze 16. století, kdy mě pobyt v Anglii stál život.

Zní to možná podivně, ale věřte, že si procházíme v našem životě situace z minulých časů.

Dochází k znovuprožívání špatných prožitků a právě to často může být spojené s místem.

A někdy nemusíme ani cestovat moc daleko. Taková procházka Prahou dokáže uvolnit mnoho starých prožitků, které už sebou nepotřebujeme vláčet, a po terapii metodou JIH se i během procházky krásně uleví. Velké vzpomínky mám třeba na Zahrady pod Pražským Hradem, kdy se mojí kamarádce a také kolegyni terapeutce právě na dlouhých schodech ve Fürstenberských zahradách úplně podlomila kolena a bylo to jen proto, že si její duše rozvzpomněla, že tu zahradu zakládala a její rodina ji zavrhla.

Vybavujete si vzpomínku, kdy vám při cestování bylo špatně, kdy vás náhle přepadla nevolnost?

Může to mít spojitost právě s prožitkem vaší duše, a přitom jste to přičetli vaší neschopnosti se aklimatizovat nebo něco zvládnout. Právě ne vždy je nutné vše překonat, ale v tento moment si říct o pomoc terapií metodou JIH nebo přímo požádat Boha a anděly  o pomoc a nechat energii volně pracovat.

Sama cestování miluju a je mým životem a vždy se těším, co mi nového přinese. 

Užívej života, cestování a objevování všeho, co k tobě patří.

S láskou Iva – https://ivanaceste.cz/

The post Cestování napříč životy appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

Nikdy jsem neměla potřebu o Něm přemýšlet.

Ať už hlavou nebo srdcem. Povím vám ale mé první setkání s tímto Zázrakem. Bylo mi asi 11 let a v noci se mi zdál sen. Takový ten živý, barevný a opravdový. V tom snu ke mně letěla nádherná bílá holubice. Celá jen zářila zlatým milujícím a tvořivým světlem. Tento obraz zabíral celé mé zorné pole. V tom snu se vlastně nic jiného nestalo. Přesto to pro mě byl zážitek s velkým Z.

Navštívil mne Duch svatý. 

Od té doby jsem žila stejný život jako předtím. Aspoň tak jsem to vnímala. Přemýšlet nad Duchem svatým mě přiměla až autorka metody JIH Jarka Matušková. 

O Duchu svatém nejsou žádné záznamy. Tedy ne fyzické, které by se ke mně dostaly. Musela jsem na to jinak. A díky JIHu právě tím mým vnímáním. Tak, jak jsem tuto Boží součást poznala já, mohu říci, že je to Tvůrce. Že se s Ním setkávám kazdý den.

Každý den mohu vidět slunce, cítit pod nohama zem, brát do rukou věci každodenní potřeby. Z něčeho to celé vzniknout muselo. Možná jste už slyšeli tu větu, že ve všem je Bůh. Souhlasím s ní. Ale to díky Duchu svatému to vše existuje, to díky Němu tam ten Bůh může být. On má tu moc to všechno vytvořit.

Jakoby Bůh byl tím, kdo dostal ten skvělý nápad to vše vytvořit a milovat. Ale Duch svatý je těma rukama, které tvarovaly tento náš mnou milovaný svět. Probuďte tedy v sobě také Ducha svatého. Dovolte mu skrze sebe tvořit naší krásnou realitu. Vždy si můžeme vybrat. Brát, co je, nebo tvořit. Pojďme tedy spolutvořit. Nechme Ducha svatého ať se činí. Už vím, že má moc změnit realitu a činit lidi šťastnými.

The post Já a Duch svatý appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

Mala lásku k Bohu hlboko v srdci a tou láskou žila aj svoj život. Moja babička z maminej strany. Jednoduchá dedinská žena, veľmi pracovitá a zároveň múdra a sčítaná. Chodievala som s ňou do kostola.

Mávala som zmiešané pocity, v ktorých som sa vobec nevyznala.

Vždy som chcela v kostole sedieť s babičkou v lavici. Bola pre mňa sprievodcom a oporou v tom neznámom svete modlitieb.
Milovala som čítanie zázrakov, ktoré konali svätí. To som mala otvorené ústa, ani som nedýchala. Bola som ako v kine. Príbehy sa mi premietali v mojej mysli, akoby som ich sama zažila. Kto vie.

Mojžíš sa dostal na breh mora, keď viedol Židov z Egypta do slobodnej krajiny. Boh silným poryvom vetra vytvoril cestu a oni prešli suchou nohou po dne mora. Tento príbeh ma neprestal fascinovať. Asi preto je mojou najmilovanejšou skladbou Va pensiero (zbor židov) z opery Nabucco .

Prišla puberta a ja som ako správna študentka a milovník matematiky, zobrala svoj život rozumne logicky.

Na všetko musí existovať pravidlo a všetko sa dá skontrolovať, overiť. Viera v zázraky sa podela neznámo kam, pretože Boh nemože existovať. Jeden človek nemože byť tak dokonalý, aby stvoril celý vesmír. A panna Mária nemohla počať zázrakom, nemohla otehotnieť nehmotnou energiou. V mojej neviere ma ešte utvrdzovali bohoslužby, ktoré hlásali strach z božieho hnevu a moje veľké nepochopenie, prečo slovo Božie možu hlásať iba vyvolení. A kostoly som navštěvovala dlhé roky ako nádherné stavby a žasla som nad umením a šikovnosťou všetkých, ktorí tieto stavby tvorili.

Čo sa sa stalo, že som si dovolila návrat k vykonaným zázrakom a prijala moji cestu k Bohu?

Vždy som verila, že existuje niečo „medzi nebom a zemou“, niečo, čo presahuje moje chápanie. Ale bála som sa toho. Pretože som to nepoznala. Napriek mojmu strachu ma Boh nikdy neopustil.

Boh je veĺmi trpezlivý.
Nečaká na to, aby nás potrestal, že sme ho zapudili.
Trpezlivo a láskavo čaká, až sa k nemu vrátíme.
Nie je to člověk z mäsa a kostí, ako som si ho dlhé roky predstavovala.
Boh je to ono „medzi nebom a zemou“. Boh je tá nekonečná energia, ktorá sa neustále rodí a zaniká, existuje od nepamäti a existovať bude naveky.
Boh koná zázraky skrze naše bytie, skrze naše vnímanie, našu doveru a vieru.
Boh koná zázraky skrze našu slobodnú voľu.
Boh nás nepotrestal Ježíšovou smrťou, ani Ježíša nepotrestal za jeho život.
Boh nám potreboval ukázať, že existuje. Že nás miluje takých, akí sme, bezpodmienečne, trpezlivo a nekonečne. Dal nám možnost, akú on sám nemá. My sme jeho zhmotnením.

My sme tá energia, skrze ktorú može Boh žiť hmotný pozemský život.

Je to zázrak zázrakov. Tomu som postupne uverila. Pretože to tak cítim. Neviem si to vysvetliť. Vnímam však stále väčší a väčší pocit slobody. Nerozumiem, ako sa to stalo, ale už nemám dovod pochybovať. Neviem, ako Boh dokázal otvoriť more. Skúšať to nebudem. Zatiaľ je mojou úlohou milovať život.

Bože, ďakujem.

The post Moje cesta k Bohu appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

Ráda bych s vámi sdílela svůj příběh jako inspiraci.

Včera jsem měla takový „den blbec“ já. Dostala jsem pokutu, celý den se podivně vlekl a já neměla vůbec dobrou náladu. Večer jsem zjistila, že jsem na svém autě nezavřela okénka, a byla jsem ráda, že mi s ním alespoň nikdo neodjel.

Druhý den jsem se rozhodla, že se tomu nepoddám a nebudu si brát si příklad ze dne předchozího.

Aktivně jsem měnila svoje myšlenky, činy i chování.

Snažila jsem si udělat radost. Koupila jsem si narcisy a těšila se, že si domů přinesu trochu jara. Naplánovala jsem si na večer odpočinek při sklence vína, ale pořád to nebylo ono.

Když jsem končila svou brigádu, hrála v rádiu písnička: PROTOŽE TO NEVZDÁM, A TAK TO JE…

Rozhodla jsem se zlepšit si náladu i procházkou domů, nasbírat si nějaké větvičky jako přízdobu do vázy a splnit také svůj denní limit kroků. Když se zvedl vítr a začal slejvák zhruba v polovině cesty, prolétlo mi hlavou, že to tak dobrý nápad nebyl. Sice jsem měla nepromokavou bundu, ale i tak mi připadalo, že každý, kdo jede v autě kolem, si při pohledu na mě říká: Co je to za blázna?

Začal mě přemáhat vztek. Přistihla jsem se při rozzlobeném pohledu k nebi. To si ze mě ten nahoře dělá legraci? V ten moment mi začala hrát v uších ta písnička. Přece to nevzdám, a tak to je…

Přidala jsem do kroku a začala si zpívat.

Z mého přemýšlení a zpěvu mě vytrhl až běžec, který proběhl kolem mě. V tu chvíli mě to pobavilo. Tak přece nejsem jediná, kdo je v tomhle počasí venku! Domů jsem dorazila zmrzlá, ale šťastná.

Jak jednoduše skáčeme rozumu na lep. Začít svá rozhodnutí obracet proti sobě, vyčítat sobě nebo ostatním to, čím procházíme. V sebelítosti ale ještě nikdy nikdo řešení nenašel.

Jsem moc ráda, že mě tohle metoda JIH naučila. Nemusím ubližovat sobě ani druhým výčitkami, žiju zkrátka život takový, jaký je. A nevzdávám to.

Tak to nevzdávej ani ty. Poleť až ke hvězdám… A tak to je.

autorkou textu je Romana Volfová, floristka a terapeutka metodou JIH

The post Protože to nevzdám appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

Do určitého věku se neporovnávají. Pracují týmově, jsou parťáci. Pravda, sem tam je potřeba řešit mimořádné situace, se kterými si nevědí rady. Ne vždy odchází každý jako vítěz. Někdo hůře snáší prohru. Každý potřebuje jiný čas.

Vždy ovšem do další hodiny přicházejí se stejným nadšením. Jako by už dávno zapomněli příkoří minulého prožitku. 

Jak to, že jsme my dospěláci tuto lehkost zapomněli a zastavuje nás strach z chyby?

Asi nebudu daleko od pravdy, když si dovolím nahlas říct, že často zastavujeme sami sebe. Bojíme se udělat chybu. Myslíme si, že chyba je totéž jako nápis na našem čele : SELHAL/A JSEM.

Hodnotíme sebe, díváme se, jak a co dělají ostatní. Namísto toho, abychom si dovolili udělat  třeba právě onu chybu. 

V mnohých z nás slovo chyba vyvolá různé pocity. Vybavíme si situace našeho života, ze kterých nám jde ‚hlava kolem‘. Žijeme v přesvědčení, že tehdy jsme něco nezvládli a byla to chyba. Naše zkušenosti  nás brzdí do dalších rozhodnutí. Bojíme se, že znovu selžeme. Bojíme se, co si o nás řeknou ostatní. 

Zároveň toužíme po úplně nových cestách, zkušenostech, rozvoji, svobodě. 

Často pak zastavujeme svou přirozenou touhu objevovat. Popíráme proces učení se. 

Sama tyto pocity znám. Když jsem chodila na základní školu, bála jsem se přístupu mnohých z učitelů. Žila jsem v domnění, že učitel hodnotí známkou mě. Nikoliv mou přípravu na hodinu. Bála jsem se udělat chybu, jakkoliv se vyjádřit za sebe samu. Postupně jsem začala věřit, že nestojím za nic. Moje touha po poznávání se rázem změnila v nezájem. Základní i střední školu jsem ‚nějak‘ zvládla a doufala, že snad  jednou nastane den, kdy tohle všechno bude za mnou. 

Trvalo ještě pár let, než mi došlo, že jsem si to celé udělala sama. Nebylo hezké podívat se do tváře svého strachu z chyb.

Každý máme v životě místo, kde víme, že jsme mohli reagovat jinak. Jiným způsobem. Zodpovědnost za sebe i ostatní se nás snaží dostat do kouta tím, že dělat chyby si nedovolíme. Jako dospěláci přece už nemáme nárok.

Co když je ale učení proces, který nikdy nekončí? Tím, že jsme přestali růst fyzicky, náš život nekončí. Rosteme dál. Moudříme.

Pomohla mi Metoda JIH

Jedním ze základních pilířů metody JIH je nehodnocení/neposuzování sebe ani ostatních. S tímto přístupem se mi změnil život. Dostala jsem se do větší lehkosti. Moje hlava se zbavila myšlenek o mé neschopnosti.

Nepotřebuji vymýšlet konstrukty typu „selhala jsem“, nebo „určitě zase selžu“. Nehodnocením výsledku si užívám samotný proces. Tvůrčí vlnu, která je bez myšlenek hodnocení ohromně povznášející. V této vlně se cítím znovu dítětem.

Chyba není strašák. Je podnětem k novému postoji.

Nebojte se znovu uvidět život jako děti. Není nikdo, kdo by vás odsoudil, pokud si to neuděláte vy.

Vzpomeňte si, co jste jako děti milovali. Zkuste si zavřít oči, vybavte si u jaké činnosti jste vydrželi hodiny. Čas neexistoval. Byli jste v procesu objevování. Nevadilo vám, když se něco nepovedlo, nebyla to prohra. Vybavte si ten pocit, který jste měli. Patřil vám, byl vámi, je s vámi a je tu pořád.

Nikdy jste nemohli udělat chybu.

Vybavte si tento pocit kdykoliv děláte nové věci. Když se učíte, když si přejete jít za své vlastní hranice. Pomůže vám vidět sebe i váš život nově.

SYSTÉMOVÁ CHYBA NEBYLA NALEZENA.

autorkou článku je Petra Sochůrková, terapeutka metodou JIH

The post Systém hlásí chybu appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

Psal se rok 2021 a byla to jízda, za kterou jsem nesmírně ráda. Kvůli rodině a pak kvůli „covidu“ jsem se přesunula se svojí prací domů. Byla jsem blíže svým blízkým a také sama sobě. Dostala jsem se ke kurzu Podnikání z pláže, který mě pohltil a aniž jsem čekala, vybudovala jsem si své stránky, sepsala vzpomínky ze Skandinávie, vytvořila CESTOHRÁTKY. Následně díky automatické kresbě diagnostické a kurzu channelingu metodou JIH® jsem se dostala do kurzu Terapeutů metodou JIH® a to teprve byla jízda.

Přes poznání sama sebe a svých skrytých emocí, po emoční naciťování sebe a svých blízkých, až k možnosti pomoci druhým. To je to, co jsem si nikdy neplánovala. Jako vystudovaná ekonomka a máma dvou dcer, jsem měla v plánu svého života, žít v jistotě a klídečku. Jenže ani jedno se nekonalo a přišla nutná změna, která mě dovedla ke všem novým poznáním. Jsem za ně nesmírně ráda a mám ohromnou radost, že i díky těmto poznáním mohu pomáhat dál.

Co je to ta kouzelná metoda JIH® ? Jedná se o způsob emočního naciťování energií a následné čištění všech nepohodlí napříč všemi životy. Ano, zní to neuvěřitelně, pro přestudované lidi jako jsem byla i já, je to neuchopitelné, ale i zde je možnost cítění úlevy a získání důkazů přes sebe sama a tím i pochopení a následnému uvěření, že život je jednoduchý a stačí ho jen žít. Oprostit se všech dogmat, pravidel a jen cítit, co vlastně chci a potřebuji.

Je to tak jednoduché

Jak moc mě zprvu bolelo uvědomění, že za všechny své potíže si můžu vlastně já sama. Nikdo jiný, jen já, mé ego a přesycený rozum. Žila jsem svázaná pravidly, příkazy, zákazy, rozkazy a ty jsem bohužel posouvala dál na své děti. Aniž bych věděla, co tím způsobuji. Jela jsem v rozjetém vlaku svých nastavení a neviděla a ani necítila, že to je špatně. Občas mě vykolejilo nějaké nedorozumění, které jsem ale brala jako nepochopení druhého. Já přece nedělám nic špatně.

Ale ouvej, dělala jsem, i když ne vědomě, ale bylo to tak. A tak obklíčena strachem jsem začala žít už jen ve strachu o své děti, o manžela, o své rodiče, o firmu. V tomto nastavení jsem jela několik let. Až se mi mé strachy začaly hmotnit. Dělo se to, čeho jsem se nejvíce bála. A to už nešlo jen tak přehlížet, muselo se jednat a pomocí mi byli zprvu léčitelé, ale zde jsem byla závislá na pomoci druhých a ve výsledku úleva přišla pouze na chvilku a svým nastavením jsem se dostávala opět do špatného.

 Až když jsem se dostala k automatické kresbě diagnostické, kterou mě online učila úžasná Jarka Matušková, mohla jsem si začít pomáhat sama.

Neuvěřitelné se stalo skutečností

Přes pastelky jsem mohla rozeznat nepohodlí, strachy a jejich původy. Které mnohdy pocházeli z minulých životů. Seznamovala jsem se s novými pojmy, které pro mě v mém životě byly neznámé… jako třeba hojnost… co to jako je? No vždyť tu všichni potřebujeme, jenže nešla mi uchopit, dokud jsem si ji nevyčistila…. Neskutečné, že?

Následně kurzem channelingu jsem se dostala k získávání přímých odpovědí ze zdroje. Což je úžasné a pro rozhodování v jakékoliv životní situaci k nezaplacení. Začaly mi chodit informace, co kdy a proč. Odpovědi mi sami přicházely. Dokázala jsem pomoci svým blízkým a to bylo neskutečně krásné.

Toto mě odšpuntovalo k dalšímu rozhodnutí a tím bylo začít vše dělat intenzivněji a více proniknout do tajů metody JIH® a vstoupila jsem do ročního kurzu Terapeutů. Nejprve s vidinou pomoci sobě a svým blízkým. Ale poznáním sebe a uvědoměním, že opravdu úleva je na všech stranách a je viditelná, odhodlala jsem se pomoci i ostatním, těm kteří budou mít zájem a chuť zbavit se svých strachů, závislostí, úzkostí a budou chtít nově nastartovat svůj život.

V této době plné strachu, které nám přináší společnost, je toto ta nejjednodušší cesta, jak začít žít v souladu sami se sebou a prostřednictvím sebe měnit i své okolí.

Jsem nesmírně vděčná, že tato možnost ke mně přišla

I díky tomu všemu jsem našla zpět svoji zálibu v cestování, v poznávání nových míst, ale i nově potřebu sdílet a hovořit o svých zážitcích a nových zkušenostech. Moc ráda budu nadále sdílet své zážitky z cest a také Vám pomůžu s Vaší životní cestou. Pokud řešíte nějaké nesnáze, můžete mě kontaktovat přes email: info@ivanaceste.cz a určitě najdeme společné řešení.

Děkuji, že jste dočetli až sem a těším se na další zážitky v novém roce s těmi krásnými dvojkami 

Iva

autorkou článku je Iva Zahran Kyselová, která právě dokončuje kurz pro terapeuty metodou JIH

The post Moje cesta k metodě JIH® appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

I v tomto případě cítím rozdílnost mého prožitku a přístupu „před JIHem a po JIHu“. Možnost a schopnost být natolik vnímavá k tomu, co se právě odehrává, mi vždy usnadnila situaci. Nejsem slabá nátura, ale spíš typ, který přebírá odpovědnost za ostatní. Když mám pocit, že je toho na ně příliš, pasuji se do role matky Terezy a všechno za ně držím v energiích i v realitě. V rodině je tato tendence ještě o mnoho silnější. Velmi jsem ocenila pomoc všech kamarádů, terapeutů metody JIH, kteří mi pomohli tyto náročné časy překonat.

Už žádné další „až“

Věřím, že si svůj odchod člověk objednává. Svým postojem k životu, smýšlením o sobě, vztahem ke svému tělu, rozhodnutím. Duše dokoná, co bylo jejím úkolem, a nastane čas. Ale pokud má příležitost dojít ke svému vnitřnímu smíření, pochopení, odpuštění ve sdílení s ostatními, je to dar – pro všechny.

Až teď si uvědomuji, jaká je pocta mluvit s odcházejícím člověkem i jeho blízkými otevřeně o tom, co cítíme a jak situaci vnímáme. Najednou jsou viditelné věci, které dříve nebyly, vše odkládané se jeví jako urgentní. Už totiž nejde vyslovit ani jedno „až“.

Stud, strach a bolest jdou stranou. Cítíme, že je všechno najednou víc doopravdy, a není kam uhýbat. Vnímám jako velmi důležité nebát se témat, které daný člověk otevírá. Uklízí v sobě a potřebuje říct i dlouho nevyřčené. Někdy to byly i příhody, které babička držela pod pokličkou desítky let. Až na sklonku života se jim dokázala zasmát, když pochopila, že bylo zbytečné se jimi trápit.

Pamatuji si z těch dob stavy totální fyzické paralýzy a bolestí těla. Vnímala jsem tak strachy mezi námi všemi, vše, nač jsme reagovali i postoj ke smrti jako takové. Strach, jak zvládneme situaci teď a potom.

Babička odešla v nedožitých 101 letech. Poslední rok jsme ve třech řešili 24hodinovou péči. Každý máme své limity a po této zkušenosti je pro mě naprosto pochopitelné, že někdo čestně přizná, že na to nemá.

Pomoc se najde, stačí natáhnout ruku

Obdivuji všechny, kteří zvládají náročnou péči o své blízké. Je to velmi vyčerpávající stav, který vyžaduje práci s tím, kde a jak si dobít baterky, abychom sami přežili ve zdraví.
V době, kdy jsme se o babičku intenzivně starali, jsem byla po onkologické léčbě, moje mamka po velmi těžké mozkové mrtvici a třetí do party, táta, měl pocit, že musí v rámci náročné péče o babičku chránit nás dvě. Byl vyčerpaný, nechtěl si to přiznat a dlouho nechtěl dovolit, abychom si nechali pomoci od někoho jiného. Bral to jako své selhání.

Kam až člověk musí někdy zajít, aby jeho hlas byl slyšet a jeho „NE, už dost, už ubližujeme sobě“ vůbec někdo vnímal? Zase to rozhodnutí. Rozhodnout se, že pomohu, ale ne za cenu, že sama padnu k zemi, jsem vyslovila první. Byla jsem „jen“ ochotná hledat další řešení tak, aby babička mohla zůstat doma.

Hranici určuje každý sám

Byla jsem vděčná, že jsem si sama nechala pomoci od terapeutů metody JIH. Když moc chceme, zapomínáme vnímat, kdy nám vlastní tělo vystavuje stopku. Pokud bych šla dál za hranice svých možností, opět by mě to velmi bolelo.

Nezlobila jsem se na tátu, že se tak stará a nechce to vzdát. Ale viděla jsem, jak moc ubližuje v tu chvíli sám sobě. Kde je hranice? Tu si musí určit každý sám za sebe. A ano – i ve své urputnosti, zodpovědnosti, bolesti, smutku a možná někdy až s příchutí toho, že se přece obětovat musí.

Od doby babiččina odchodu jsem byla při umírání blízkého ještě několikrát. Bolí to strašně, ale pod tou bolestí je jen vnímání duše, která se rozhodla, že je čas jít, a proto to právě tak bylo správné. Jen naše strachy a v energii lidstva dogmatické vnímání smrti jsou plné tíhy, zmaru a bolesti. Při každé vzpomínce na kohokoli z těch, kteří odešli, mi opět pomáhá jen to, že se dokážu opřít o hloubku svého vnímání. Právě tam cítím ten klid, lehkost, přirozenost.

JIH mi zachránil život, ale také mi pomohl zvládnout smrt.

autorkou článku je Jana Urbanová, terapeut profesionál metody JIH

www.urbanovajana.cz
FB Konečně zdravá

The post Až na druhý břeh appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

S.O.S

Tehdy jsem byla v situaci, kterou si nikdo nepřeje zažít. Moje mamka byla po velmi těžké mozkové mrtvici s nadějí na přežití se limitně blížící nule. Tehdy ještě žila její maminka, o kterou jsme se starali. Zprávy od lékařů byly velmi nepovzbudivé, statistiky hovořily jasně.
Přesto ve mě zůstával pocit, že je všechno jinak. Pochopitelně i obří strach, ale věděla, že takhle to už nevydržím, že musí být způsob jak pomoci, mámě, sobě i všem okolo. Dostala jsem kontakt na autorku metody JIH® Jarku Matuškovou.

Úleva přišla navzdory všemu kolem

Zavolala jsem jí a proběhla velmi krátká terapie. Teď už tomu rozumím Jasné Informace Hned Tehdy jsem nechápala, odkud to bere, proč říká to, co já někde v hloubce opravdu cítím, ale mám strach na to jen pomyslet, natož vyslovit. V telefonu se ozvalo něco jako „Cítím tam tohle, tohle a tohle…. toto načítáš od táty, držíš celou rodinu, zasahuje tam ještě tato a tato energie. Odpojuju… , sundavám…, ruším… “ Víc než slova si ale pamatuji pocit, který jsem i v takto těžké chvíli zažila. Přicházela úleva, přes to všechno, co se u nás dělo.

Od té doby jsme si s Jaruškou volaly ještě několikrát s novými zprávami od lékařů i od nás. Jaruška tehdy vnímala i po několika dnech to, že to mamka zvládne, jen jí zůstane malá památka, která jí to vždy připomene. A měla pravdu – na mamku se chodili z celého oddělení dívat jako na přírodní úkaz, protože po 5 týdnech odkráčela z nemocnice „jen“ s velmi zhoršeným zrakem a rozdvojeným viděním (a i to se po čase zlepšilo).

Přestaň se bát! Jak to udělat?

Opuštění strachu, když vám všichni tvrdí, že máma zemře a vy cítíte ohromný klid uvnitř sebe. Dáváte jsem máme uvnitř sebe možnost volby, naprosto vědomě, že to, co si ona vybere je správné. A ten klid mě neopouštěl, to pro mě byl v té chvíli zázrak zažít. Sama bych to nezvládla, Jarka udělala spoustu práce nejen pro mamku, ale i pro mě.

Během návštěv v nemocnici jsem zažívala neuvěřitelné stavy vnímání toho, co se děje, na jiné úrovni. Dnes už vím proč. Byla jsem jen „tady a teď“, naladěná na svou boží podstatu. V tu chvíli jsem dokázala vnímat mnohem víc, než mě kdy napadlo. Když je navíc ochoten vydat se na milost tomu, jak se druhý rozhodne – žít nebo odejít a cítí, že i toto je správné, tak to i přes veškerý smutek a žal, že se jedná o mámu, přinášelo i úlevu.

První a osudové

Nerozuměla jsem stále tomu všemu, co jsem od Jarky při našich konzultacích slyšela, ale cítila jsem, že to je to, co potřebuji poznat a umět. Přihlásila jsem se na jednu z prvních Škol života v Děčíně, které Jarka vedla.
Tehdy jsme se setkaly osobně poprvé. Krásná žena s velkým srdcem, která má sílu a kuráž obejmout svět. Jde pravdou a láskou a ukazuje, co tato slova v obyčejném žití opravdu znamenají. Pomáhá těm, kterým došlo, že není hanba si říct v životě o pomoc. Kdybych to tehdy neudělala, nebyla by tu ani máma a, jak se ukázalo po nějakém čase, ani já.

Posílám to dál

Metoda JIH® je od té doby součástí mého života. Sama jsem se po čase stala terapeutem a našla směr, ve kterém tvořím . Na Školách života učím děti i dospělé vnímat sebe a pracovat se svými myšlenkami, postoji, emocemi. Vedu je k otevřené komunikaci a upřímnosti bez her vůči sobě i okolí.

Zapojuji metodu JIH® do aromaterapie, věnuji se cvičení CPT-M, nabízím individuální terapie telefonicky i osobně. Ať už se setkáme kdykoliv a kdekoliv, těším se, že budu moci svoje pochopení a vědomí toho, že život je tu skutečně pro naši radost a objevování, poslat dál.

autorem článku je Jana Urbanová, terapeutka a profesionálka metody JIH®

www.urbanovajana.cz

The post Moje první setkání s metodou JIH® appeared first on Terapeutická metoda JIH®.