Až na druhý břeh

Cesta na „druhý břeh“ nás čeká všechny, a přesto je něčím, na co se nelze připravit. Konfrontace se smrtí, ať je svým způsobem očekávaná, nebo přichází náhle, může být náročná a až děsivě neznámá.

Za život jsem několikrát byla v pozici pečujícího. Zemřelo mi několik velmi dobrých přátel, několik členů rodiny a otázka odcházení přes všechen smutek ze ztráty milovaného člověka mi přijde čím dál přirozenější. Maminka by jistě řekla, že stárnu, úplně jí slyším. 🙂

I v tomto případě cítím rozdílnost mého prožitku a přístupu „před JIHem a po JIHu“. Možnost a schopnost být natolik vnímavá k tomu, co se právě odehrává, mi vždy usnadnila situaci. Nejsem slabá nátura, ale spíš typ, který přebírá odpovědnost za ostatní. Když mám pocit, že je toho na ně příliš, pasuji se do role matky Terezy a všechno za ně držím v energiích i v realitě. V rodině je tato tendence ještě o mnoho silnější. Velmi jsem ocenila pomoc všech kamarádů, terapeutů metody JIH, kteří mi pomohli tyto náročné časy překonat.

Už žádné další „až“

Věřím, že si svůj odchod člověk objednává. Svým postojem k životu, smýšlením o sobě, vztahem ke svému tělu, rozhodnutím. Duše dokoná, co bylo jejím úkolem, a nastane čas. Ale pokud má příležitost dojít ke svému vnitřnímu smíření, pochopení, odpuštění ve sdílení s ostatními, je to dar – pro všechny.

Až teď si uvědomuji, jaká je pocta mluvit s odcházejícím člověkem i jeho blízkými otevřeně o tom, co cítíme a jak situaci vnímáme. Najednou jsou viditelné věci, které dříve nebyly, vše odkládané se jeví jako urgentní. Už totiž nejde vyslovit ani jedno „až“.

Stud, strach a bolest jdou stranou. Cítíme, že je všechno najednou víc doopravdy, a není kam uhýbat. Vnímám jako velmi důležité nebát se témat, které daný člověk otevírá. Uklízí v sobě a potřebuje říct i dlouho nevyřčené. Někdy to byly i příhody, které babička držela pod pokličkou desítky let. Až na sklonku života se jim dokázala zasmát, když pochopila, že bylo zbytečné se jimi trápit.

Pamatuji si z těch dob stavy totální fyzické paralýzy a bolestí těla. Vnímala jsem tak strachy mezi námi všemi, vše, nač jsme reagovali i postoj ke smrti jako takové. Strach, jak zvládneme situaci teď a potom.

Babička odešla v nedožitých 101 letech. Poslední rok jsme ve třech řešili 24hodinovou péči. Každý máme své limity a po této zkušenosti je pro mě naprosto pochopitelné, že někdo čestně přizná, že na to nemá.

Pomoc se najde, stačí natáhnout ruku

Obdivuji všechny, kteří zvládají náročnou péči o své blízké. Je to velmi vyčerpávající stav, který vyžaduje práci s tím, kde a jak si dobít baterky, abychom sami přežili ve zdraví.
V době, kdy jsme se o babičku intenzivně starali, jsem byla po onkologické léčbě, moje mamka po velmi těžké mozkové mrtvici a třetí do party, táta, měl pocit, že musí v rámci náročné péče o babičku chránit nás dvě. Byl vyčerpaný, nechtěl si to přiznat a dlouho nechtěl dovolit, abychom si nechali pomoci od někoho jiného. Bral to jako své selhání.

Kam až člověk musí někdy zajít, aby jeho hlas byl slyšet a jeho „NE, už dost, už ubližujeme sobě“ vůbec někdo vnímal? Zase to rozhodnutí. Rozhodnout se, že pomohu, ale ne za cenu, že sama padnu k zemi, jsem vyslovila první. Byla jsem „jen“ ochotná hledat další řešení tak, aby babička mohla zůstat doma.

Hranici určuje každý sám

Byla jsem vděčná, že jsem si sama nechala pomoci od terapeutů metody JIH. Když moc chceme, zapomínáme vnímat, kdy nám vlastní tělo vystavuje stopku. Pokud bych šla dál za hranice svých možností, opět by mě to velmi bolelo.

Nezlobila jsem se na tátu, že se tak stará a nechce to vzdát. Ale viděla jsem, jak moc ubližuje v tu chvíli sám sobě. Kde je hranice? Tu si musí určit každý sám za sebe. A ano – i ve své urputnosti, zodpovědnosti, bolesti, smutku a možná někdy až s příchutí toho, že se přece obětovat musí.

Od doby babiččina odchodu jsem byla při umírání blízkého ještě několikrát. Bolí to strašně, ale pod tou bolestí je jen vnímání duše, která se rozhodla, že je čas jít, a proto to právě tak bylo správné. Jen naše strachy a v energii lidstva dogmatické vnímání smrti jsou plné tíhy, zmaru a bolesti. Při každé vzpomínce na kohokoli z těch, kteří odešli, mi opět pomáhá jen to, že se dokážu opřít o hloubku svého vnímání. Právě tam cítím ten klid, lehkost, přirozenost.


JIH mi zachránil život, ale také mi pomohl zvládnout smrt.

autorkou článku je Jana Urbanová, terapeut profesionál metody JIH

www.urbanovajana.cz
FB Konečně zdravá

centrum obnovy
Metoda J.I.H - terapeutická metoda i nový životní styl
Komentáře