Systém hlásí chybu

Jsem pedagog volného času v domě dětí a mládeže. Často se setkávám s různě starými dětmi. Jsou doslova nabité touhou objevovat, zkoumat, tvořit. Zpravidla nemají žádná omezení. Jako by jejich primárním nastavením byla zvídavost.

Do určitého věku se neporovnávají. Pracují týmově, jsou parťáci. Pravda, sem tam je potřeba řešit mimořádné situace, se kterými si nevědí rady. Ne vždy odchází každý jako vítěz. Někdo hůře snáší prohru. Každý potřebuje jiný čas.

Vždy ovšem do další hodiny přicházejí se stejným nadšením. Jako by už dávno zapomněli příkoří minulého prožitku. 

Jak to, že jsme my dospěláci tuto lehkost zapomněli a zastavuje nás strach z chyby?

Asi nebudu daleko od pravdy, když si dovolím nahlas říct, že často zastavujeme sami sebe. Bojíme se udělat chybu. Myslíme si, že chyba je totéž jako nápis na našem čele : SELHAL/A JSEM.

Hodnotíme sebe, díváme se, jak a co dělají ostatní. Namísto toho, abychom si dovolili udělat  třeba právě onu chybu. 

V mnohých z nás slovo chyba vyvolá různé pocity. Vybavíme si situace našeho života, ze kterých nám jde ‚hlava kolem‘. Žijeme v přesvědčení, že tehdy jsme něco nezvládli a byla to chyba. Naše zkušenosti  nás brzdí do dalších rozhodnutí. Bojíme se, že znovu selžeme. Bojíme se, co si o nás řeknou ostatní. 

Zároveň toužíme po úplně nových cestách, zkušenostech, rozvoji, svobodě. 

Často pak zastavujeme svou přirozenou touhu objevovat. Popíráme proces učení se. 

Sama tyto pocity znám. Když jsem chodila na základní školu, bála jsem se přístupu mnohých z učitelů. Žila jsem v domnění, že učitel hodnotí známkou mě. Nikoliv mou přípravu na hodinu. Bála jsem se udělat chybu, jakkoliv se vyjádřit za sebe samu. Postupně jsem začala věřit, že nestojím za nic. Moje touha po poznávání se rázem změnila v nezájem. Základní i střední školu jsem ‚nějak‘ zvládla a doufala, že snad  jednou nastane den, kdy tohle všechno bude za mnou. 

Trvalo ještě pár let, než mi došlo, že jsem si to celé udělala sama. Nebylo hezké podívat se do tváře svého strachu z chyb.

Každý máme v životě místo, kde víme, že jsme mohli reagovat jinak. Jiným způsobem. Zodpovědnost za sebe i ostatní se nás snaží dostat do kouta tím, že dělat chyby si nedovolíme. Jako dospěláci přece už nemáme nárok.

Co když je ale učení proces, který nikdy nekončí? Tím, že jsme přestali růst fyzicky, náš život nekončí. Rosteme dál. Moudříme.

Pomohla mi Metoda JIH

Jedním ze základních pilířů metody JIH je nehodnocení/neposuzování sebe ani ostatních. S tímto přístupem se mi změnil život. Dostala jsem se do větší lehkosti. Moje hlava se zbavila myšlenek o mé neschopnosti.

Nepotřebuji vymýšlet konstrukty typu „selhala jsem“, nebo „určitě zase selžu“. Nehodnocením výsledku si užívám samotný proces. Tvůrčí vlnu, která je bez myšlenek hodnocení ohromně povznášející. V této vlně se cítím znovu dítětem.

Chyba není strašák. Je podnětem k novému postoji.

Nebojte se znovu uvidět život jako děti. Není nikdo, kdo by vás odsoudil, pokud si to neuděláte vy.

Vzpomeňte si, co jste jako děti milovali. Zkuste si zavřít oči, vybavte si u jaké činnosti jste vydrželi hodiny. Čas neexistoval. Byli jste v procesu objevování. Nevadilo vám, když se něco nepovedlo, nebyla to prohra. Vybavte si ten pocit, který jste měli. Patřil vám, byl vámi, je s vámi a je tu pořád.

Nikdy jste nemohli udělat chybu.

Vybavte si tento pocit kdykoliv děláte nové věci. Když se učíte, když si přejete jít za své vlastní hranice. Pomůže vám vidět sebe i váš život nově.

SYSTÉMOVÁ CHYBA NEBYLA NALEZENA.

autorkou článku je Petra Sochůrková, terapeutka metodou JIH