Jak si správně přát?

Znáte knihu „Jak si správně přát“? Tato kniha, jejímž autorem je Pierre Franck, před pár lety oblétla svět a stala se absolutním bestsellerem. I já sama jsem při přednáškách používala některé pasáže a patřila mezi mé oblíbené.

Dnes se mi dostala opět do ruky a překvapivě se na ni dívám úplně jinak, než po jejím vydání. Když se zde mluví o plnění přání, nejjednodušší a první příklad bývá orientovaný na „objednávání si parkovacího místa“. Asi proto, že je to reálné, pro rozum přijatelné a vlastně „o nic nejde“. Dobře, zůstaneme tedy u aut.

V poučkách „Jak si správně přát“ všude najdete, že přání nesmí být řečeno jinak, než pozitivně, v přítomném čase a s miliardou dalších pravidel. Člověk se někdy tak soustředí, jak si správně přát volné parkovací místo, až kolikrát ve snaze neudělat žádnou chybu zapomene, kam vlastně jede.

Pokud se vám to podaří a přání sestavíte dobře (po tom, co jste si to třikrát, jen pro jistotu, porovnali s návodem) a zjistíte, že je v pořádku, rozum radostí zaplesá (on totiž miluje jasné návody a postupy ) a pošle přání „vesmíru“.

V návodu je ale potom další „vychytávka“ na kterou je třeba myslet, ihned potom, co přání vyslovíte. A to, že na své přání už myslet nesmíte. Protože byste mohli začít cítit pochybnosti a všechno byste tím zkazili. Takže máte myslet třeba na růžového slona. No, není to absurdní? Jednak moc nerozumím tomu, proč to schytal zrovna slon a ještě v růžovém, ale především… Říct našemu mozku, že nemá na něco myslet, je asi stejné, jako říct chameleonovi, že odteď už existuje jen černá a bílá barva a ať to laskavě respektuje.

Nezlobte se na mně, že to řeknu takhle, ale podle mě je to celé postavené na hlavu.

My jsme skutečně tvůrcem své vlastní reality, to ano. To, co se nám děje, je zrcadlem toho, jací jsme a opravdu si svůj život vytváříme sami. Ale pokud si cokoliv přejete, je úplně jedno, jakým způsobem to řeknete. Je skutečně úplně fuk, jaká slova použijete, jaké je jejich pořadí nebo kdy to uděláte.

Důležitá je emoce, kterou při tom cítíte a to, jestli uvěříte, že naplnění vašeho přání je pro vás vůbec dostupné.

To je celé kouzlo. A bohužel jediným zcela zásadním zádrhelem je, že je to tak strašně jednoduché, že náš mozek to odmítá přijmout. Když nám to „nefunguje“, vyhodnotíme to jako hloupost, protože to je přece nejrozumnější vysvětlení.

A teď přichází chvíle, kdy si říkám, jestli tvůrci těchto pravidel a pouček a i samotný Pierre Frank jsou v těchto postupech zaostalí a zbytečně až moc rozumoví nebo naopak geniální.

Abychom uvěřili ve splnění našeho přání, je právě náš rozum největší komplikátor, který začne vymýšlet, proč to možné není. A tehdy možná dává smysl, obelstít ho tím, že přistoupíme na jeho hru.

Tedy… přání sestavím podle určitých pravidel, jejichž dodržení mi dodává jistotu a berličku, o kterou se opřu. Jinými slovy…i můj (věčně protestující) rozum uzná, že byl dodržen jistý postup, tudíž je realizace přání dle jeho měřítek možná.

A na správnou emoci, kterou u toho mám cítit a která je opravdu důležitá, se dostanu lépe tím, že přání vyslovím v přítomném čase. Pro můj rozum je potom mnohem snazší představit si, jak se budu cítit ve chvíli splnění přání a vyloudím tedy ze sebe alespoň nějaký pocit. Neudělám to sice úplně perfektně, protože rozum mi pokoj úplně nedá, ala na druhou stranu je pravděpodobné, že jednou za čas se mi zaparkovat podaří.

K zamyšlení nad touto knihou mě právě ale vedla jedna důležitá otázka.… Je takové řešení toho, jak si správně přát, skutečně to je to nejvíc, co dokážeme? 😉 Opravdu se chceme tolik snažit, abychom obelstili něco, co nás beztak jen ničí, abychom v tom nejlepším případě jednou za čas získali lepší parkovací místo? Proč každý svůj pohyb přizpůsobujeme tomu rozumovému egu, které beztak jen porovnává, hodnotí, kontroluje a svazuje to nejhezčí v nás?

Nebylo by jednodušší vrátit se k naší intuici, pocitům a impulzům, které neustále dostáváme a které nás vedou k naplnění našich cílů, začít je konečně poslouchat a změnit celkově svůj život k lepšímu?

Když by vám někdo řekl, že v životě můžete mít naprosto všechno, co si jen představíte a to klidně během pár dní…i během pár minut…. Jedinou podmínkou je vaše víra v to, že je to možné a že se to stane… Uvěřili byste?

Nechcete to někdy zkusit? Začít můžete třeba tady.

 

autor textu: Kateřina Černohousová, majitelka e-shopu a obchodu s kosmetikou tianDe, životní kouč metody JIH, lektor

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

centrum obnovy
Metoda J.I.H - terapeutická metoda i nový životní styl
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.