Bude nebude aneb co vám kartářka neřekla

Babička mi o tom, jak se na posvícenské pouti s kamarádkou vydaly ke kartářce, vyprávěla snad stokrát. Vždycky jsem jí poslouchala jako u vytržení. Kartářka jí vyvěštila, že se vdá za tmavovlasého tmavookého muže. Menšího než ona. Babička, ve svých osmnácti patřičně rozevlátá, milující gymnastiku a tanec, se tomu smála. Chodila v té době s Filipem, který měřil dva metry a pyšnil se blond vlasy a modrýma očima a byla to láska jako trám. O pár let později se vdala za dědu. Tmavovlasého, tmavookého. Na svatební fotce stál na stoličce, aby byl výš než ona. Po Filipovi, který odjel na léčení tuberkulózy kamsi do sanatoria na Slovensku a už se nevrátil, se slehla zem.

Děda nechodil pro ostřejší slovo daleko a vládl doma pevnou rukou. Na gymnastiku, stejně jako na lásku k volnosti, babička brzo zapomněla. Když byla po nějakém výstupu tichá domácnost, přemítala jsem, jestli by se Filip choval stejně nebo jestli by babička zůstala tou rozevlátou gymnastkou, co se na fotkách tak šťastně smála. Vinila jsem z toho všeho kartářku a byla jsem si jistá, že za to může ona. Postupem času se moje otázka začala měnit – stalo se to všechno proto, že babička uvěřila, že právě tahle verze je správně?

Tuhle potřebu v sobě máme asi odjakživa všichni. Vědět, co se stane, vědět, co bude.

Nebo spíš, co a jak si vybrat, aby to bylo „správně“. A kdy! Kdy přijde ta správná práce, ten správný partner, ten správný čas. Strach z toho, co bude, je jeden z největších bubáků, co na nás náš rozum umí vytáhnout. Strach se rozhodnout, strach z následků našich rozhodnutí. Rádi prohlašujeme, že chybami se člověk učí, ale bojíme se, že nějakou chybu uděláme.

Sama jsem měla v životě období, kdy jsem pochodovala od jedné kartářky ke druhé, ujišťovala se, že jednám dobře a dotazovala se, co mám dělat dál. To, že jsem se prostě bála se rozhodnout sama za sebe a vzít na sebe zodpovědnost za svoje rozhodnutí, mi došlo až mnohem později. Po tom, co jsem se naučila pracovat metodou JIH. Žádná kartářka mi nikdy nepoložila otázku, kterou tak často slýchám od JaruškyHaničky, a kterou mám za jednu z nejdůležitějších otázek, na které mě naučily se sebe samotné ptát. A která dokáže se strachem z toho, co bude, zacvičit jako žádná jiná.

Jak to chci já?

Ať se nám to líbí nebo ne, tahle otázka zůstává alfou i omegou toho, co k nám přichází. To, že si můžeme vybírat a rozhodovat se o tom, kam náš život bude směřovat, je jeden z největších darů, které máme k dispozici. Buď ho využijeme – anebo se utopíme v nahodilosti a svalování zodpovědnosti za naše volby na jiné, ať to budeme vyčítat kartářce a jejím radám nebo těžkému dětství či starým křivdám.

Co to tedy vlastně kartářka v kartách vidí?

Některá vás. Některá to, co chcete vidět vy. Některá to, co vidět naopak nechcete. A některá sebe a to, co chce vidět. Neplechu v tom všem dělá i obrovské množství esoterických dogmat, která zásadně ovlivňují to, co se dozvíte – jak si dotyčný vyloží informace, které k němu přicházejí a jak je přetlumočí vám.

I čtení z karet nebo třeba z dlaně je totiž formou nacítění a, stejně jako je tomu při koučinku a terapiích metodou JIH, jedním z jeho hlavních pilířů by měla být neutralita toho, kdo naciťuje. Neutralita vůči klientovi, vůči tomu, co řeší, vůči řešení problému.

Jsem si jistá, že existují kartářky, které to dokážou. Většinou od takových uslyšíte ten nejpodstatnější dovětek – při výkladu dostáváte vhled do aktuální situace, vhled do svých emocí, vhled do energií. Není to terapie, jako je tomu u metody JIH – a není to do kamene vytesaná vaše budoucnost. Jediné vaše rozhodnutí může celý výklad převrátit úplně naruby. Neměnnost, kterou v těch slovech dokážeme slyšet, je ohromnou iluzí. A slyší ji tam právě náš rozum, který si oddechne, že „ví“.

Ale ona říkala, že…

Aby taky neříkala, že jo. Když po něčem toužíte, celá vaše energie tou touhou úplně vibruje a někdy není vůbec složité říct, co si člověk, který stojí před vámi, přeje. A některé „vědmy“ to dělají moc rády, protože pak máte rádi vy je a jistě se zase vrátíte. Ale i když dostanete informaci o tom, že vás v březnu příštího roku čeká princ na bílém koni a balík peněz, jak s tím naloží váš rozum? Obvykle si založí ruce v klíně a čeká. Nechá vás se úplně zastavit – k čemu aktivita, když v březnu to máte jasné?

A jakkoliv mohla osoba, která vám tu informaci dala, vnímat, že je vaše energie otevřená lásce, změnám v práci, čemukoliv, protože jste na sobě posledních týdnů i měsíců zodpovědně pracovali, i tady je vaše rozhodnutí králem. A tak se můžete vypnout – zastavením svojí energie zastavíte i všechno hezké, co je k vám na cestě a v březnu budete mít místo prince tak akorát vztek. Stejně tak se ale můžete zaradovat, že vaše snažení nese ovoce a pracovat na sobě dál – a princ přitančí třeba už v lednu. A znovu to rozhodování – ten chlapík je vážně prima, ale nepošlete ho přece jen k šípku, když říkala, že dorazí až v březnu?

Neutrální vhled z vnějšku je někdy neskutečně cenný a potřebný. Utopení v problému dokážeme pro stromy nevidět les. Ale nezapomínejte na jednu věc.

Svoji roli ve svém životě prostě nepopřete.

Můžete to rozhodně zkusit. Můžete uvěřit tomu, že váš život není o vás a může ho převyprávět někdo jiný. Můžete se schovat za alibi karet a věštby, větičky „všechno je jak má být“ nebo za cokoliv jiného. Nebo můžete trpělivě tvořit život podle svých představ a učit se, jak na to a kde na to vzít odvahu, požádat o pomoc, když se cítíte ztracení, a to vše bez hledání kliček a důvodů, proč to nejde posunout dál. Tak svobodná je naše možnost volby.

Zase to rozhodování, že? Potvora jedna 🙂 Ale můžu vás uklidnit, dívala jsem se do karet a jasně tam psali, že tu bude pořád.

 

autor textu: Danča Jílková, fyzioterapeutka, lektor CPT-M, životní kouč metodou JIH; http://www.zdravej-rozum.cz

 

centrum obnovy
Metoda J.I.H - terapeutická metoda i nový životní styl
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.