Věřím v Boha

Věřím v Boha. Vyslovit tohle sousloví je pro mě velké vykročení z komfortní zóny. Vlastně bych asi nikdy nevěřila, že to jednou veřejně napíšu. Bůh pro mě kdysi býval téměř totéž, co církev a nutnost chodit do kostela. Vlastně jsem si připadala vedle Boha malá, bezvýznamná. Modlení a prosby, které nejsou nikdy vyslyšeny, mi připadali směšné.

Když se člověk modlí, a jeho modlitba není vyslyšena, jeho srdce přestává věřit. 

Nebo ještě hůř, uvěří, že pro to nedělá dost. Že se modlí málo. A tak se začne modlit ještě víc. Modlí se ve dne v noci, výsledek stále nepřichází, a tím se oslabuje jeho víra v dobrotu Boha.

Moje babička byla silně věřící. Křesťanka chodící do kostela každou neděli. K Bohu vzhlížela, Boha milovala. Modlila se a zpovídala se ze svých hříchů. Častokrát se ptala, Bože, proč? Uvěřila, že ji Bůh za něco trestá. Přijala za nutné se v kostele zpovídat a odříkávat Otčenáš, aby ji Bůh odpustil její hříchy.

Když byla babička nemocná, měla velké výčitky, že vynechala nedělní bohoslužbu. To mě tak strašně štvalo!

Já jsem si z toho vyvodila pouhé dvě možnosti, a to, že buď žádný Bůh vůbec neexistuje a nebo že je Bůh je zlý.

Cítila jsem, že kdyby existoval nějaký ten Bůh, byl by určitě spravedlivý, laskavý a milující. Jistě by nedovolil, aby umírali dobří lidé, aby se válčilo, aby bylo na zemi tolik zla. Ve světě by panoval klid a mír. Láska a soucit.

V hloubi duše jsem ale stále věřila v nějakou vyšší moc. Úplně původně jsem říkávala, věřím v něco, ale nevím v co. Později jsem začala říkat, že věřím v sebe. Později jsem tuhle všemocnou energii nazývala univerzem, vesmírem, zdrojem, či vyšší mocí. Ale nazvat „to“ Bohem jsem prostě nezvládla.

Vždyť kolik zla bylo v lidském světě „ve jménu Boha“ napácháno?

Proč bych měla pro Boží náklonnost chodit do kostela, zpovídat se a denně se modlit?

Asi tak před rokem jsem začala vědomě vnímat a cítit energie a začala jsem se otevírat tomu, že je vlastně úplně jedno, jak „tomu“ říkáme. Vesmír, univerzum nebo Bůh. Ale ruku na srdce, když je mi ouvej, vždy se odvolávám k Bohu.

Bože můj, co mám teď dělat? Pane Bože, prosím, pomoz mi.

Jsou to skutečně jen naučené fráze? Anebo snad neomylné vnitřní vedení?

Pomocí metody JIH jsem začala postupně rozklíčovávat, proč mám k Bohu tak negativní vztah. Objevovala jsem souvislosti, špatné zkušenosti s církví, s náboženstvím i s křesťanstvím, přesahující dalece tento život. „Ve jménu Boha“ se v historii lidstva napáchalo mnoho zla. Bůh je a byl lidmi často využíván k získání moci.

Díky metodě JIH našel Bůh opět místo v mém srdci. Píšu „opět“, protože nyní cítím, že právě Bůh je naším „doma“. Věřím v Boha.

• Bůh v mém vnímání nemá nic společného s žádným náboženstvím, ani s církví.
• Bůh je energií, která nás obklopuje, prostupuje i přesahuje zároveň.
• Bůh nás bezpodmínečně miluje, ať se děje cokoli.
• Bůh má s námi nekonečnou trpělivost a nikdy nad námi nezlomí hůl.
• Bůh nikdy nikoho netrestá, odpouští i neodpustitelné.
• Bůh nás neporovnává, neposuzuje a nehodnotí.
• Bůh je energií všeho, Bůh je pravdou a láskou.
• Pro mnohé může být Bůh zdrojem, vesmírem či universem, jako jsem to měla dříve já.
• Nyní je ale pro mě Bůh Bohem, protože je to právě on, ke komu se odvolávám, když je mi zle.
• Bůh je energií, která mnou prostupuje, Bůh je energií, která je vším.

Věřím v Boha.

autorkou textu je Hana Ostková, terapeutka metodou JIH a průvodkyně žen – https://hanaostkova.cz/