Kdo je to Fňuk! aneb když vás zastavuje sebelítost

Fňuk je sebelítost. Ublížení. Nebo, jak ráda říká T., takové to egoistické melodrama. Představení o jednom herci. Vážně, o jednom – za Fňuk si totiž můžeme jenom a jenom my sami, jakkoliv jsou podle něj špatní ti druzí.

Na Fňuku je nejhorší, že se rád tváří jako váš kamarád. To nevadí, že vlastně nevíte, co chcete. To ONI vás nepolitovali, nepochválili, nezachránili a neřekli, že všechno bude dobré. A vůbec. Nikdo vám nerozumí. Fňuk celou vaši realitu ohne tak, abyste si připadali jako trosečníci na opuštěném ostrově. Pevnina je nedaleko, jistě – a všichni ti, co stojí na ní, vaším směrem tak leda vztyčují prostředníček. Máte to prostě těžké.

Známe se s Fňukem dlouho. Roky, řekla bych. Dlouho jsem netušila, že to je on – vlastně jsem tomu pocitu věřila, že mi říká pravdu. Že je v pořádku, co mi tvrdí. Že tak já to prostě mám. Ani se mi teď nechce počítat, kolik času spolklo moje nevědomé utužování vztahu s ním – a jeho následné rozbíjení, když jsem pochopila, že s Fňukem to daleko nedotáhnu. Přesto ho ještě pořád někdy sama nepoznám. Nechám ho, aby si ke mně přisedl, vyprávěl mi ty svoje pohádky – a já poslouchám a nechám se oblbovat. Tak dlouho, než si moje vlastní tělo zaklepe na čelo a zabolí mě – většinou dost na to, abych aspoň zpozorněla a ptala se. Chceš to?

Všichni máme někdy Fňuk. Chyba je si ho hýčkat – Fňuk, kterému se dostává vaší pozornosti, tloustne jako posvícenský vepřík a zabírá ve vašem životě víc a víc místa. Proč je tak snadné mu na jeho hru kývnout? Odpověď je jednoduchá – Fňuk vám nabízí pohodlí. Zbavuje vás odpovědnosti za vaše vztahy, za vaší spokojenost v práci, za vaše zdraví. Můžou za to ONI. Partner, děti, kolegové, rodiče, politici. A počasí. Když už Fňuku dochází dech, uvědomíte si, že je moc horko. Nebo moc zima. To je nakonec jedno, je to prostě špatně.

Pocit pohodlí a oné NEodpovědnosti je pro náš mozek nesmírně atraktivní. Jestli totiž naše hlava na něčem skutečně systematicky pracuje (vyjma toho, že nás udržuje při životě, nádech, výdech, systola, diastola a tak), je to snaha o bezpečí a pohodlí. O co nejmenší investice energie. Hlavně se nenadřít při nějakých změnách, že?

Geniální ukázkou je fyzický pohyb. Naše chůze je automatismus, návyk. To, jak se odrážíme z jedné nohy a dopadáme na druhou, sled zapojení jednotlivých svalů i míra toho, jak se stáhnou – všechno máme naučené, navyklé, zažité. Vtip je ale v tom, že váš rozum příliš nezajímá, jestli vás právě při takovém způsobu chůze nebudou za chvíli bolet záda. Zajímá ho, že jde o návyk – o řadu úkonů, na jejichž spuštění a provoz nespotřebuje příliš sil, protože nad nimi nemusí uvažovat.

Co do pohybu, jsme zkrátka jeden velký atlas navyklostí a změnit je, to chce nevyhnutelně pozornost k tomu, jak fungujeme nyní, a vědomé zaměření na to, jak jinak mají věci fungovat. Málokdy si ale uvědomíme, že s naším myšlením to není jiné. Mozek si žádá svoje navyklosti a byť je někdy rozumové hodnocení a kontrola neuvěřitelně vyčerpávající, pořád ho stojí méně úsilí než změna. A tak radši zůstáváme tam, kde jsme byli. Sami. Proti všem. Fňuk.

Když se k tomuhle přidá lákavá představa, že vlastně není tak úplně na vás a o vás, co s vámi v životě je – a tudíž NEMŮŽETE udělat chybu a vždy je koho obvinit – je jasné jak facka, co je na Fňuku tak přitažlivého.

Přitom cesta ven je vlastně snadná. Tedy – Fňuk bude tvrdit, že ne, že je ta nejtěžší a nejbolestivější, jakou si umíte představit. Fňuk totiž nemá rád pravdu. Ale právě pravda je na sebelítost ten nejlepší lék.

Nemá jí rád a udělá všechno proto, abyste se nedozvěděli, jak todoopravdy je. V tu chvíli, kdy se blížíte k závěru, že je to opravdu a skutečně jen Fňuk, nikoliv konec světa, Fňuk ještě zesílí svůj tlak. Budete už napůl vědět, jaký nesmysl si to kutálíte životem, ale Fňuk to ještě zkusí – podívej, podívej, další proti tobě… Sedět v tu chvíli holým zadkem na fakírském lehátku musí být příjemnější. Ale jestli se chcete pohnout, nezbyde vám nic jiného, než si přiznat, že se chováte jako malé ufňukané děcko, které postrádá konstruktivitu – a vlastně i sebelásku. Fňuk vám přinese do života jen stagnaci a blátíčko. Proč si ubližovat? Hýčkejte si v životě ty, kteří vám s láskou otvírají oči a upozorní vás, v čem se to plácáte.

Milujte je za to, že vám bez servítek pomůžou si uvědomit, jak trápíte sami sebe a učte se vidět sami sebe takovýma očima. Učte se nehrát se sebou ani s Fňukem všechny ty hry – věřte, že tím si dáte do života dar všech darů. Nalijte si zkrátka čistého vína a pak se Fňuku vysmějte. Dejte si vanu, přečtěte si knížku, vypijte sklenici božího vína, běžte oběhnout les nebo se psem obejít blok. Sedněte si do kavárny a obdivujte lidi kolem. Projděte se na kopec a kochejte se výhledem. Natruc najděte něco, čím si uděláte radost. Spolu s pravdou totiž tahle radost zapudí Fňuk daleko a svoboda i změna budou najednou tisíckrát atraktivnější než pohodlí, které Fňuk nabízí.

autor textu: Daniela Jílková, fyzioterapeutka a životní kouč metodou JIH – http://www.zdravej-rozum.cz

autor ilustrace: Heli Polívková, malířka, ilustrátorka, životní kouč metodou JIH – http://www.helenapolivkova.cz