Pomoc nebo služba?

Nedávno jsem připravovala večeři a přišla za mnou moje skoro pětiletá dcera s tím, že potřebuje pomoc – něco hledá a nemůže to najít. Obvykle jsem v takovou chvíli všeho nechala a šla jí pomoci s hledáním. Něco mě v tu chvíli ale zarazilo a já se rozhodla, namísto všeho-nechání, jí chvíli pozorovat.

Nejdříve se tak líně ploužila prostorem, bylo vidět, že je znuděná, vlastně ani neví, co hledá a snad už ani nepředstírá, že to hledá. Nakonec, stojící na místě, už nevykazovala žádné viditelné známky člověka, který skutečně něco hledá – pouze mluvila o tom, že hledá. To, proč potřebuje „pomoc“, bylo najednou do očí bijící – jednoduše lenost a neochota k vlastní aktivitě.

A, přiznejme si to, alespoň čas od času to tak děláme všichni. Než abychom našli důvod „proč ano“ a rozpohybovali sami sebe, máme dost často milión důvodů „proč ne“ a čekáme na záchranu. Jsou to jednoduše naučené vzorce chování, které nás obklopují celý život a které náš rozum považuje za to nejjednodušší řešení.

Jsem životním koučem metodou JIH a často ke mně chodí na terapie ženy, které jsou zkrátka sedřené životem. Velmi často jsou to ženy, které přepečlivou pozorností vykonávají službu pro členy své rodiny a svým dětem prakticky zabezpečují 24hodinový full servis.

Ano, čtete dobře. Téměř 24 hodin denně. Protože i v čase, kdy se svými členy rodiny fyzicky nebyly, pořád ve svých myšlenkách aktivně řešily, jak to udělat, aby stihly to či ono, jak to udělat, aby jejich děti, muži i celá rodina měli vše, co potřebují.

Jak často jsme vyměnili svůj vlastní život za službu ostatním?

Často – a možná, že tím spíš i v mateřství – tahle potřeba sloužit pramení z potřeby kontrolovat způsob, jak to dělají ostatní, a z potřeby dělat věci perfektně už od prvního „vyzkoušení si“.

A tak maminky malých dětí raději dítěti do schodů pomohou tím, že ho vezmou na ruku. Schod před pískovištěm vyřeší tak, že dítě posadí do středu písku a nejlépe mu všechny bábovičky dají na dosah ruky. Na houpačku vysadíme, rozhoupeme, z houpačky sundáme.

Tiše suplujeme přirozený vývoj dítěte v domnění, že tak je to v pořádku a tak se to přece dělá, protože pomáháme.

Velice nenápadně pak tato „pomoc“ postupně přerůstá v to, že dítěti ohříváme jídlo v jeho 14 letech, nebo umýváme celý život nádobí v naší domácnosti samy, protože jsme dítě nenechali přirozeně prožít ani takovou maličkost, jako po jídle umýt svůj talíř.

Někdy je největší pomocí to, že nepomůžete.

To, že necháte svou uspěchanou potřebu pomoci tiše odplout do zastavení se a pozorování toho, jak se situace vyvine bez nás.

Jednou jsem někde četla zajímavé uvědomění jakéhosi tibetského učitele – „Nechte své děti někdy trpět.“

Dřív mi tahle věta připadala krutá. Nedokázala jsem pochopit, proč by měly děti trpět a představovala jsem si pod tím utrpením bolesti, zranění a pláč. Postupně, také díky svým zkušenostem i svým zkušenostem s dětmi, jsem ale skutečně pochopila hloubku těchto slov i jejich skutečný význam.

Pokud nechávám své dítě v životě setkávat se opět se životem, přirozeně ho nechávám tvořit svou vlastní aktivitu – svůj vlastní život. I v dospělosti dokážeme „trpět“ nad tím, že se věci nedaří podle našich představ, že je nemáme hned, že na ně musíme hledat řešení, že chybujeme, že musíme vyvíjet aktivitu.

Je to ale utrpení rozumu, které voláním po tom, aby někdo naše problémy vyřešil za nás, z nás jen sejímá zodpovědnost za sebe sama.

Došlo mi, že proces učení se je nejdříve v dětech přirozený, dokud jej nepřevezmeme svou touhou jim pomáhat, třeba protože to musí být dokonalé. Dokonale umyté nádobí, dokonale čisté prádlo, aby se pádem před pískovištěm neumazalo, dokonale dokonalé – to tedy znamená, že dítě nikdy nesmí zažít jaké to je žít život?

Toto jsou otázky, které jsem si kladla, než jsem udělala své rozhodnutí vychovávat svou dceru v pravdě života.

V pravdě života se musí setkat s nepohodlím, aby objevila svou přirozenou touhu něco změnit.

V pravdě života je fajn nechat jí někdy znuděnou a nevymýšlet zábavu. Protože z té nudy, když bude chtít, najde cestu ven zase jenom ona.

V pravdě života je dobré, když nemá vše, co si přeje, okamžitě, protože díky tomu se učí, jak si k tomu najít svou cestu.

V pravdě života jsem sama pochopila, jak je někdy fajn přestat se honit za potřebou všem pomáhat a vyměnit tuto potřebu za důvěru v to, že oni to zvládnou. A já jim fandím.

autor textu: Petra Sochůrková, životní kouč metody JIH, lektor CPT-M