Pohádka o Strachu, který se naučil bát

“Toníku, Toníku! Je čas jít spát, máš už vyčištěné zoubky?” volala maminka. Toník si spěšně dopnul poslední knoflík proužkovaného pyžama a podíval se na malý červený kartáček krčící se ve skleničce. Když já si tak nerad čistím zuby, zakoulel očima na svůj odraz v zrcadle. Nakonec ale sáhl do skleničky, vzal tubu s pastou a otráveně smýkal kartáčkem po zubech sem a tam. Vypláchl si pusu a vycenil na kluka v zrcadle zuby. Nechtělo se mu spát. Tedy chtělo, ale! Poslední dva týdny se mu zdály ošklivé sny. O zkoušení ve škole, o návštěvě u zubaře, o stěhování z jejich bytu do tohohle velikého domu, plného tmavých rohů a zákoutí, kde se jistě ukrývá… Kdoví co!

Toník se vyšoural z koupelny. Maminka se na něj usmívala tím nejkrásnějším úsměvem, jaký zkrátka umí jenom maminky. “Uložím tě do postele, ano?” “Ano, prosím,” špitl Toník. Ve dne měl svůj pokojíček tuze rád. Všechna svoje autíčka, figurku robota, který se umí změnit ve velké auto i obřího plyšového medvěda, který seděl pod oknem. Ale v noci? Pokoj mu připadal tak velký, že by se v něm mohl ztratit. A co je nejhorší – tma pod postelí, černější než noc.

Toník vklouzl do peřin, maminka mu přitáhla deku až po bradu a políbila ho něžně čelo. “Dobrou noc, zlatíčko. Ať se ti zdají ty nejkrásnější sny!” “Dobrou noc,” odpověděl Toník. Maminka za sebou tiše zavřela dveře pokoje a Toník osaměl. 

Rychle se zabalil do deky, jak nejtěsněji mohl. Nesmí vykukovat ani palec! Vykulenýma očima sledoval protáhlé stíny na stěně.

Kchrrkchrr! Pod postelí něco zašramotilo. Toník pevně zavřel oči a zavrtal se do peřiny ještě víc. Strachy ani nedýchal. Kchrrr! Znova to zašramocení! Jakoby pod postelí pochodovalo něco maličkého sem a tam a občas narazilo do zapomenutého autíčka nebo ponožky, která se tam kdovíjak zatoulala. Toník cítil, jak se mu svírá žaludek a potí se mu ruce. Srdce mu bušilo jako o závod. “Je.. Je tam někdo?” zeptal se váhavě. “Já!” písklo něco tenoučkým hláskem. Toník se vyděsil ještě víc a znova pevně zavřel oči. Tohle musí být nějaký zlý sen!

“A.. A tam někdo je?” pískl znovu tenký hlásek. Toník se celý třásl, ale odpověděl: “Já, Toník.” Kchrrr! Zašramocení se ozvalo ještě jednou. Toník sebral všechnu odvahu a pomalu se nasoukal k okraji postele. Vystrčil hlavu a podíval se dolů. Pod postelí, mezi autíčky a ponožkami, se blýskala dvě kulatá očka. 

“Kdo jsi?” vykřiknul Toník polekaně. “Já jsem Strach,” pískla ta očka a schovala se za jednu z ponožek, které ležely pod postelí.

“Co tu děláš?” zašeptal Toník po chvíli. Očka zamrkala a zdála se být najednou trochu větší. “Já se tady bojím, “ pípla tenkým hláskem. “Já se taky bojím,” odpověděl Toník. Očka se vykulila ještě o něco víc a zvědavě si Toníka prohlížela. Už byla veliká zrovna jako tenisové míčky. “Čeho se bojíš?” zeptal se jich Toník. “Je tu tma. Tak se bojím.” 

Toník měl hlavu plnou otázek. “Já tady bydlím. Ale kdo jsi ty a kde ses tu vzal? Ztratil ses? Jak dlouho tu jsi?” pokračoval už o něco víc odhodlaně. “Já tady nebydlím. Bydlím v domečku v tom velkém stromě s košatými větvemi. Ale teď jsem tady, protože sis mě zavolal.” Toník začal být zvědavý. “Pojď ven!” Blýskavá očka se zavrtěla a trochu couvla. “Kdepak!” 

Toník se zachichotal. Vždycky, když měl strach, představoval si ho jako obludu! Velikou, zubatou, chlupatou a dozajista velmi nebezpečnou. Takovou obludu, které je prostě nutné se bát, protože je mnohem větší a silnější než takový Toník. Tenhle Strach se ale zatím chová mnohem víc jako vyděšený křeček, kterého není třeba se bát. Toník vyklouzl zpod deky a strčil hlavu pod postel. Strach si ho prohlížel a vypadalo to, že se bojí doopravdy. “Pojď ven,” řekl znovu Toník.

Strach se neochotně vykolébal zpod postele. Když ho trochu ozářilo světlo lampy, která stála před domem, Toník se musel znovu usmát. Strach byl maličký, měl kulaté bříško, kalhoty na kšandu, malou pusu a velké, ale vážně velké oči. No jasně! Tohle přece Toníkovi maminka vždycky říkávala – strach má velké oči!

Toník, protože byl slušně vychovaný chlapec, napřáhl k tomu mrňouskovi ruku – nebo spíš prst. “Já jsem Toník,” zopakoval. Strach mu podal malou tlapku a prstem zatřásl. “Já jsem Strach,” zopakoval také. Jeho tlapka byla studená a pěkně zpocená, zrovna tak, jako před chvíli Toníkovy dlaně, když ležel v posteli. Očka se mu ale, zatímco Toníkovi podával tlapku, trochu zmenšila.

“Jak jsem tě zavolal?” zeptal se Toník. “Ty nevíš?” zakňoural Strach,”vždyť se tu pořád něčeho bojíš. A to já pak musím přijít. To je pořád přemýšlení, jaké bude stěhování, co všechny ty změny, jaký bude nový dům, co se schovává támhle v koutě a tady pod postelí – to všechno já slyším. A pak musím jít za tebou, protože ty se tedy stěhuješ a neznáš to tady a myslíš si, že se toho musíš bát.” Toník se zamyslel. Nikdy by ho nenapadlo, že takový Strach se dá zavolat. “Určitě už mě hledají,” kňoural Strach dál. “Kdo tě hledá? S kýmpak vlastně bydlíš?” “No přece s kamarády. Je tam Vztek, Úzkost a taky moje kamarádka Panika, no a hlavně Radost, tu mám ze všeho nejradši, je s ní totiž velká legrace, víš,” vypočítával Strach. Všechna kolečka v Toníkově hlavě se točila na plné obrátky. Chtěl Strachu pomoci najít jeho domeček i kamarády. “Radost už mě určitě hledá,” opakoval umíněně Strach.

Mezi kolečky v Toníkově hlavě se rozsvítila žárovka! “No tak jí zavoláme!” Strach zuřivě přikyvoval. “Radostiiii, Radostiiii,” začal pískat svým tenkým hláskem. Oba pak chvíli napjatě poslouchali. Po Radosti ale ani vidu, ani slechu. Jestlipak je vůbec uslyší? Strach pohlédl blýskavýma očkama na Toníka. “Musíš jí zavolat ty. Já mám na to příliš slabý hlásek,” řekl smutně.

“Radostiiiii!” zakřičel Toník. Oba se znovu zaposlouchali do ticha zšeřelého pokoje. Nikde nic.

Jakpak vlastně vypadá taková Radost, přemýšlel Toník. Strach už znal. Jestlipak je Radost taky tak maličká? Má stejné oči jako Strach? Potkal už jí někdy?

Radost…

Toník si vzpomněl na svoje narozeniny. Byla to veliká oslava! Byla tam maminka, tatínek, mladší bráška, dokonce i babička s dědou a pes Fido. Toník dostal velký dort, na kterém mohl zfouknout všechny svíčky a něco si přitom přát. Dostal taky tu báječnou figurku robota, který se umí změnit ve velké auto. Maminka i tatínek i babička a dědeček, všichni ho jeden po druhém obejmuli, dali mu velkou pusu na obě tváře i na čelo a řekli mu, že ho mají moc rádi. Mladší bráška, Josífek, mu namaloval krásný obrázek. 

Toníkovi se někde v břiše a kolem srdíčka rozléval hřejivý pocit. Věděl, že ho doma mají rádi a že on má moc a moc rád zase je. Usmíval se, prostě jen tak, jak si na to všechno vzpomněl. Měl radost a neměl vůbec žádný strach.

Ťuk, ťuk, ťuk! Na okno se ozvalo tenké zaťukání. Strach i Toník vyskočili a Toník běžel otevřít okno. Když ho otevřel, nejprve nikoho neviděl, dokud se neozval zvonivý hlásek: “Tady, tady!” Na okenní římse seděla bytůstka, vlastně podobná Strachu. Jen celá zářivější. Její očka se smála. Nadšeně zatleskala. “Toníku, tys to dokázal! Já jsem tě slyšela, tys mě zavolal! Hledám Strach a on byl celou dobu tady s tebou! Děkujeme ti!” Radost se rozesmála smíchem, který zněl jako zvonění rolniček. 

Strach vyskočil na okenní římsu a hrnul se Radost obejmout. Toník je oba dva pozoroval. Otočili se a pomalu se kolébali pryč.

“Uvidím vás ještě někdy?” zavolal za nimi Toník. Radost na něj zamrkala. “Přijdu, kdykoliv budeš chtít.” “Jak tě zavolám?” ptal se Toník naléhavě. Radost mu poslala vzduchem pusu a znovu mrkla. “Tak jako dnes. Jenom si na mě vzpomeň.” A zmizeli.

Toník se zachumlal pod peřinu a spokojeně usnul.

Pohádka o Strachu patří do knihy Jižánci aneb pohádky o emocích, psané JIHem pro naše nejmenší i jejich rodiče, která vyjde v příštím roce. Více najdete na http://jizanci.com