Moje milá maminka

Moje maminka a já jsme vždycky měly takový zvláštní vztah. Nikdy nebyla sdílná a prakticky se před námi – dětmi – stále schovávala a něco tajila. Tajila, že kouří, že je unavená, že je ve vztahu s taťkou nespokojená, že si svůj život představovala úplně jinak. A já to samozřejmě všechno věděla.

Čím víc jsem vyrůstala a začínala chápat souvislosti, viděla jsem, že vztah mých rodičů měl do harmonické idylky na míle daleko, hádky byly na denním pořádku a já si vyčítala, že nejsem schopná s tím nic dělat. Oba rodiče byli zahloubaní do svých problémů mezi sebou a na děti jaksi zapomněli. Moje nenaplněná touha dočkat se jejího objetí, pochvaly, motivace, uznání mě postupem času uvrhly do totální izolace a samoty a v naštvání na rodiče jsem si mnohokrát opakovala, že já svoje děti budu vychovávat jinak, že budu mít úplně jiný život.

Když už jsem byla dospělá, mnohokrát jsem mamce říkala, proč se nerozvede.

Že je to s taťkou zničí, protože to bylo do očí bijící. Ona tehdy nebyla schopná ten krok udělat. V 47 letech jí zjistili rakovinu prsu. Začala se trošku lépe stravovat, přehodnotila pár životních hodnot, ale ve vztahu s taťkou zůstala a o několik let později se rakovina vrátila.

Naprosto jasně jsem viděla, jak ji její životní styl a myšlenky požírají, ale jiné řešení neviděla.

Nevěděla, kde a jak začít. O to víc mě nutilo žít svůj život jinak. Sportovat, zdravě jíst, ke kouření jsem měla úplný odpor… Jenže v 33 letech jsem měla rakovinu prsu já a ještě ke všemu geneticky potvrzenou!

Když pominulo zděšení a ty nejhorší strachy, začala jsem vnímat ohromné naštvání na celou nespravedlivou situaci. Jediné, co jsem od svých rodičů chtěla, aby mi dali lásku, objetí a měli jsme spolu krásný vztah. Místo toho jsem se dočkala nemoci. Nemoci, na kterou mi před očima umírala maminka a já se nemohla zbavit naštvání a frustrace, že mě vlastně čeká to samé.

Byla jsem tak přesvědčená, že žiji úplně jiný život! Tak za co to, proboha, mám?!

S mamkou jsme se spolu trochu sblížily, ale převážně jsme spolu sdílely strachy jedna o druhou a co s námi bude. Měla jsem 3 týdny po operaci, když jsem mamku viděla naposledy na nemocničním lůžku. Unavenou a vyhublou na kost, ale toužila jsem po jediném – obejmout ji a být s ní, říct jí, jak moc ji mám ráda. Ale ona mi ze zbytku svých sil řekla, ať odejdu, že chce být sama. Že nechce, abych nad ní stála jak sudička. Já se v tu chvíli nezmohla na žádný odpor. Druhý den nad ránem umřela.

Po pohřbu jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsem další na řadě a popravdě už jsem neměla ani chuť ani sílu doufat v opak. Mamku jsem navzdory všemu milovala a ona mě. Jen jsme si to nikdy nedokázaly říct. Měla jsem v sobě ohromnou díru a nevěděla jsem, čím ji zaplnit. Zbylo mi jen totální zoufalství, smutek a strach, co bude dál, protože léčbu jsem zdaleka neměla u konce. Na další kontrole mi doktor sdělil, že se nemoc vrátila.

Od totální rezignace jsem se odpíchla asi týden na to.

Přestala jsem se vztekat nad nespravedlností svého osudu, přestala jsem se bát, co se mnou bude, přestala jsem hodnotit, kdy a jestli vůbec se uzdravím a začala jsem si užívat jenom přítomný okamžik. Nevěděla jsem, kolik ještě mám času, ale v ten moment jsem cítila, jak mě sluneční paprsky hladí a hřejí na kůži, slyšela jsem zpěv ptáků, viděla jsem všechny krásy okolního světa a jeho barvy a najednou se ve mně rozhostil obrovský klid. O pár týdnů později nebylo po nemoci ani památky a doktoři mě prohlásili za vyléčenou a tak je to dodnes.

Ovšem někde uvnitř se zavrtal neodbytný červík v podobě strachu, že se to může stát přece znovu.

Maminka také rakovinu prsu přežila, ale pak ji skolila rakovina vaječníků… A tento strašák ve mně přetrvával strašně dlouho. Měla jsem v ruce přece od doktorů papír s genetickou analýzou, která procentuálně předpovídala, co mě čeká a nemine. Nevěděla jsem si se svými strachy a emocemi rady a opět z bezmoci mi najížděl ohromný vztek – vztek na celou situaci, na doktory, na mamku, po které jsem zdědila tedy opravdu „pěkné“ věci.

Naštěstí jsem v té době už znala metodu JIH a s pomocí životních koučů a zakladatelek této metody jsem začala vědomě zpracovávat všechny emoce. Dnes musím říct, že mi holky zachránily holý život. A hlavně jeho kvalita je teď nepopsatelně krásnější. Ale samozřejmě bez mého rozhodnutí, potřebných kroků i péče lékařů by se to nestalo.

Musela jsem udělat rozhodnutí, že chci opravdu žít jinak.

Protože až v ten moment mi došlo, že i přes veškerou snahu a naštvání jsem žila úplně stejný život, jako maminka – ve strachu, naštvání na všechny a hlavně na sebe, že jsem nebyla schopná něco ve svém životě změnit, i když se mi v něm nelíbilo.

Mamku mi to sice nevrátí, ale i tak dnes konečně vnímám její lásku – kterou i přes veškeré svoje krusty ke mně vždycky cítila. Jen ji prostě neuměla dávat najevo. Jsem neskutečně vděčná za to, že jsem byla schopná se postavit na vlastní nohy a začít konečně žít. Maminka mi dala ohromný dar – dar v podobě mého života, dar v podobě spousty zkušeností. Proto mi nezbývá nic jiného než:

„MILUJI TĚ MAMINKO A DĚKUJI ZA SVŮJ ŽIVOT! STÁLE JSI V MÉM SRDCI.“

autor textu: Lucka Kouparová – životní kouč metody JIH, autorka šperků na míru