Jak si správně přát

Jak si správně přát? Tak, aby naše přání zaručeně a stoprocentně fungovala? Je to vůbec možné? Na toto téma bylo napsáno mnoho knih a natočeno mnoho filmů, které jste jistě se zatajeným dechem sledovali i vy. A dokonce, po sledování nebo čtení některých z nich, jste měli pocit, že vaše přání může být splněno. Dovolili jste si ho vyslovit a dali jste všechen svůj záměr a svou snahu do správné formulace a vizualizace svého přání.

Splnit si svoje přání se pak mnoha z nás podařilo. Radovali jsme se nad zhmotněnými parkovacími místy, výherními losy, milými „náhodami“, které jsme si přáli prožít. Jenže pak je tu kategorie přání, po kterých toužíme mnohem víc, než po parkovacím místu, a která se, jako naschvál, odmítají dostavit.

Uvědomění toho, co v životě chceme, je skvělá záležitost pro utřídění myšlenek a priorit

Ve chvíli, kdy začneme svou touhu a záměr dávat do svého vědomí a začneme s ním pracovat, vynořují se i ty méně příjemné pocity. Rozpor mezi tím, co chceme žít a tím, co žijeme právě teď, přináší bolestivé pocity marnosti a nedůvěry. K tomu pak často i bičování sebe sama za to, že svému přání ještě dostatečně nedůvěřujeme.

Knihy i filmy nás ale instruují jasně. A tak se snažíme vizualizovat, představujeme si, jaké to je v realitě splněného přání, ale den za dnem s menším a menším tahem na branku. Jenže přání je v nedohlednu. Nebo ne?

Kde je chyba?

V životě člověka málo co funguje na základě neustálých proseb a neustálého opakování toho, co nám chybí. Pocit smutku a nedostatku je pak hybným impulsem naší energie, která i v tu chvíli plní naše přání a přináší další a další smutek a nedostatek.

Energie boha, tvořivá životní energie, kterou v sobě má každý z nás, nepotřebuje neustále opakování toho, co chceme žít.

Milý Vesmíre, čekám na svůj Cadillac!

Evička je dáma, která touží po červeném Cadillacu. Sní o interiéru v bílé kůži, tichém vrnění motoru i lesklém rudém laku. Vidí se, jak se prohání krajinou a má vítr ve vlasech. Poctivě na splnění svého přání pracuje. Každý večer, každé ráno a každou volnou chvilku si představuje, jak sedí za volantem svého vysněného červeného Cadillacu, na sedačce z bílé kůže a jak jí vlají vlasy ve větru. Uběhne týden, dva týdny a Cadillac nikde. Evička je zklamaná.

Nemá ani tušení, že existuje v jiné úrovni bytí sešlost pomocníků, kteří mají na starosti právě splnění jejího přání. Sedí v obrovské místnosti, před sebou mají nahrávky přání, které Evička vyslovila a usilovně pracují na naplnění všeho, co chtěla. Celý tým si právě rozděluje úkoly a rozvrhuje síly tak, aby se červený Cadillac s bílou kůží mohl k Evičce dostat za cenu, kterou si může dovolit, a v okamžik, který je pro ní nejvýhodnější.

Evička je neklidná z toho, že se její přání nenaplňuje. Má pocit že se do svého přání umí správně vžít, že si vizualizuje a a dělá, co může. Cadillac ale nikde ani nezahlédla. Evička je stále víc nervózní a začíná pochybovat. O všem přemýšlí a dospěla k závěru, že to své přání špatně zadala. Není vyhnutí, musí ho celé postavit znovu a přát si znovu a lépe.

Počkejte chvíli, máme tady změnu

Tým pomocníků pracuje na Cadillacu dnem i nocí. Plánuje, skládá všechny události a situace tak, aby do sebe dokonale zapadly. Těší se z představy, že Evička v novém voze brázdí silnice, a tetelí se nadšením, že už brzy se věci dají do pohybu tak, že i ona je uvidí. Vprostřed toho všeho se ale najednou ozve Evičky hlas: ”Já chci Cadillac, chci aby měl červenou barvu a aby kůže uvnitř vozu byla bílá. Chci se projíždět po kraji a mít vítr ve vlasech.”

Vedoucí týmu spěšně zastavuje všechny práce: “Počkejte chvilku, máme tady upřesnění záměru!” Evičky slovo je mu svaté. Pečlivě tedy naslouchá tomu, co Evička říká a opakuje její slova: „Ano, červený Cadillac, o tom víme. Ano, s bílou kůží, ano, má mít krásný volant, víme, že ti při jízdě mají vlát vlasy.” Zmateně se dívá do svých poznámek. Vždyť tohle přání už tu přece máme!

Když Evička opakuje svůj záměr poněkolikáté, vedoucí týmu už jen vzdechne: “Víme o tvém záměru, tvé přání známe, ale prosím, dej nám prostor, ať ho můžeme také splnit!”

Vaše důvěra je klíčem

Co myslíte, dostala nakonec Evička svůj vysněný Cadillac? Přála si dostatečně správně?

Věřím, že i ona pochopila, že cesta ke zhmotnění našeho přání není o tom kolikrát a jak často o něj žádáme. Stojí na našem přesvědčení a absolutní víře v to, že naše přání je na cestě k nám a že se na něj těšíme a nemáme strach z toho, že se k nám naše přání nedostane.

Otevřené oči i mysl a vůle reagovat vlastní aktivitou na impulsy, které přichází na základě vyslovených přání a záměrů, vám pak mohou přinést do života mnohem víc, než červený Cadillac.

autorem článku je Jarka Matušková, zakladatelka metody JIH®