Jiný úhel pohledu

Vezla jsem tenkrát P. a S. do Mostu. V krabicích v novém bytě už měli skoro všechny věci a všechny ty věci bylo potřeba někam přemístit a uložit. Když jsem pozorovala P., jak je střídavě nadšená a pak hned znechucená, živá a chvíli na to utlumená, věděla jsem, že potřebuje jen jiný úhel pohledu.

To přece víme, učíme se to. Poslední dobou jsem ale sama nemohla spát, honily se mi hlavou myšlenky jedna přes druhou a zlobila jsem se, že nemůžu nijak zasáhnout tím, že na ně nebudu dávat důraz.

Vezla jsem je a vykládala jim o tom, co opouští, a že se opravdu děje obrovská změna, že neutíkají, jen vymezují svou hodnotu a získávají klid a soukromí, protože žádný majetek nestojí za to, aby člověk snášel příkoří, nenávist a nekonečné hodnocení svého okolí.

Také jsem jim povídala o jednom mladém klientovi a o jeho rodině – kluk se naboural, celý pochroumal a upadl do kómatu. Celá rodina se sesypala a hledala pomoc, až se dostali ke mně. Rovnala jsem a kluk se probral. Brzy poté se objevily další komplikace a nutnost řady dalších těžkých operací.

Co mi u toho došlo? Něco se semele a nás to semele.

Jsou ale dva úhly pohledu.

Jeden je hrůza a zmar, druhý je pochopení cesty, nalezení toho lepšího. Je jasné, že v akutním stadiu propadne každý z nás emoci děsu, smutku, ublížení, sebeobviňování, hledání příčiny venku. Na to máme právo a děje se to. Potom ale má přijít pochopení situace, víra v lepší.

Jeho maminka prosila o pomoc, protože hrozila smrt jejímu dítěti, byť dospělému. Uvědomila si, jak je hranice života a smrti tenká, měla pocit vlastního selhání. Popracovala jsem na ní i na něm, došlo ke zklidnění, kluk nabyl vědomí. Zavládla radost… Jenomže se dějí další kroky k obnovení jeho zdraví. Proběhla operace nohy, ale rána se nehojí a stále mu nefunguje žaludek. Najednou je to zase hrozně těžké, je fajn, že se probral, ale už to nic neznamená. Teď trpí, bolí ho celý člověk, všichni vidí jen tuto stranu mince.

Nikdo nevidí, že vyhrál boj o život, že se obnovuje jeho hybnost, že se pomalu vrací to života, i když teď bolavého. Je to pro něj čas najít sebe a vzít to pořádně do svých rukou. Vnímá nutnost pochopení i to, že na to není sám. Je to běh na dlouhou trať, kde ale nikdo nevidí výhru, úspěch, každý vidí momentální zmar a zkázu, strach.

U mě se tím vším něco změnilo. Změnilo se vnímání pocitů daných situací.

Nehledám v hlavě důvody cítit se v dané situaci líp, vnímám zaměření se na to, co je fajn.

Cítím, že právě tenhle úhel pohledu je hodně velká svoboda a lehkost a vnitřní tetelení, které je tam pořád. Je to vnitřní radost z každé maličkosti, které jsem si dřív ani nebyla schopná v pocitech všimnout. Je to otevřená cesta k nalezení řešení i na ty nejsložitější chvíle. K pochopení.

Vnímám tak i svoje tělo, ale ne v předpokladu, že se obnoví, ale v hluboké vděčnosti a radosti z toho, jak úžasně funguje. Není to samozřejmost, je to dar. Moje tělo funguje a já ho prostě uvnitř sebe miluji, protože je úžasné. To jsem měla v hlavě dlouho, ale od té doby to mám v sobě, vím, že to tak je a cítím vnitřní vděčnost za to, že to mohu cítit a žít, a že objevuji nové a nové.

To samé cítím, když se zaměřím na vztah, na děti, na peníze, na vás, na cokoliv, na jakoukoliv situaci, okamžitě cítím to hezké, to co se povedlo, to hezké na tom. Právě tenhle úhel pohledu nám dovoluje růst i chápat. A ten pocit – krásný, čistý a radostný – je jako život sám.

autor textu: Jarka Matušková, spoluautorka metody JIH a zakladatelka projektu Freli – šátky s příběhem http://www.jarkamatuskova.cz

Zajímá vás metoda JIH a chcete se o ní dozvědět více? Přidejte se do našeho Klubu osobního rozvoje na  Facebooku!