Pobídnout život do cvalu

Liandra je statná kobyla. I když teď v celé té svojí rozložitosti vypadá s vykulenýma očima jako malé dítě, které by si přálo zlobit, ale zároveň tak stojí o pamlsek, o kterém dávno ví, že ho máte v kapse. Táhnu jí za otěže k hale, než se umane, zastaví se a odmítá se pohnout. Volám na ní, mlaskám, ale dál tam stojí a dělá, že mě nevidí. E., její majitelka a moje kamarádka, má ze mě legraci. Nakonec mi ale vykročí na pomoc, houkne nekompromisním hlasem a Liandra konečně udělala krok. Směju se taky. Vidíš, jak tě můžu chtít pod sedlo, když mě takhle zkoušíš už teď?

Pozoruju koňské oči. Tančí v nich čertíci. Pohladím jí a skáču nahoru. Skáču, protože Liandra je velká jako hrom a možná jako dva hromy. Stříhá ušima a čeká na moje pobídnutí. Vykročila svižně, přežvykuje udidlo a vypadá spokojeně a E. je asi taky spokojená nebo se možná pořád ještě usmívá tomu nadšení, s jakým jsem lezla do sedla.

V tu ránu se celý můj Vesmír stačil smrsknout na tuhle halu a Liandry tělo, které se tou halou valí – dokonce s respektem k tomu, co po ní žádám. Přešly jsme do klusu, ale i klus je za chvíli málo. Vždycky jsem milovala rychlost, jakoby byla synonymum svobody, volnosti a neměla limity. Adrenalin až za ušima. Byla jsem asi jediná, koho nějakým bizarním způsobem bavilo, i když se kůň plašil – věděla jsem, že to zvládnu. Nebála jsem se. Nikdy. Žádný pád mě nebolel dost na to, abych se příště nedrápala do sedla znova. Na to byl pocit svobody moc velká zábava.

E. na mě mává a říká, ať se nebojím a nacváláme – jak se to dělá? Asi jsem zapomněla? Chvíli mě zastavuje nejistota. E. mě ze země naviguje, co mám dělat. Zmateně šoupu nohama vpřed a vzad, až Liandra, vděčná mému zmatení, napůl kluše, napůl cválá a otáčí nechápavě hlavu za mnou, jestli je tohle opravdu to, co chci. Zastavila jsem jí, poposedávám v sedle a ona přešlapuje. Raz, dva, tři, nádech, výdech. Tak znovu. Tohle přece dám. Kobylka má jedno ucho pořád otočené dozadu za mnou a trpělivě vyčkává, až si dám dohromady dvě a dvě a přestanu generovat chaos. Zhluboka jsem se nadechla a do další pobídky jsem se opřela důrazně, najednou mi představa splašeného koně nepřipadá už tak atraktivní, nechci už chaos, chci své svobodě dávat směr.

A Liandra zamávala ušima, poskočila do cvalu a lehkým krokem se mnou krouží po hale, po Vesmíru a všechno ostatní už definitivně zmizelo, je jenom ona, já a vítr kolem uší. Teď, teď, teď, ještě jeden skok a další a další
a ještě milion. Mohl by tenhle pocit trvat věčně, prosím?

Koňský hřbet je taková zvláštní paralela lidského života. Zrcadlí někdy až moc věrně, jak to s námi je, jak moc umíme vzít – sebe přece, ne koně – za otěže, rozpohybovat se a dát si směr. Udržet tempo nebo ho nechat doznít do ztracena. Kůň zkopíruje všechnu naši nerovnováhu, zkřiví se k obrazu našemu, courá nohy za sebou nebo se plaší a vyhazuje. Prostě všechny ty malé velké vylomeniny, co děláme sami sobě, tak dlouho, tak plíživě, až je považujeme za naší bytostnou součást a ani nás nenapadne se jim podivovat, jakkoliv nám ve výsledku působí bolení a mrzutosti.

Náš rozum se tak často radši spokojí s jednoduchostí návyků, ať jsou bolavé, jak chtějí, než s kupou práce s každou jednou malou změnou. A někdy, když se náš kůň zastaví a přešlapuje, někdy je v pořádku, že přijde E., pomůže vám zatáhnout a rozpohybovat se, ale nakonec jste to vy a zase jenom vy, kdo na toho koně poleze. Vy a zase jenom vy, kdo ho pobídne anebo nechá stát, kdo mu dovolí se plašit nebo si užije ladný krok. Tak k čemu vlastně pobízíte svého koně vy? Generujete chaos nebo čistý, krásný cval?

autor textu: Daniela Jílková, životní kouč metody JIH – http://www.zdravej-rozum.cz

Tento a další články najdete v třetím čísle časopisu JIH – https://madmagz.com/magazine/1257713