Život v kostce

Země je kulatá, proč tedy my sami žijeme v kostce? Proč jsme vyhořelí a nemáme to, co bychom si přáli?

Uvnitř nás cítíme přesně, jaké chování nás posouvá k našemu cíli. Naprosto přesně i víme, jak v dané situaci reagovat, s kým máme trávit čas, s kým chceme nebo nechceme žít, na co máme přistupovat anebo naopak ne. Naprosto přesně také víme to, kým chceme být a v čem budeme šťastní.

Proč ale většina z nás ten slaboučký hlásek uvnitř sebe neposlouchá? Proč mu nevěříme? Proč ho dokonce ignorujeme i ve chvíli, kdy se nám přes nějakou nemoc nebo bolest snaží říct, že jdeme špatně a ubližujeme si?

Protože máme ještě druhého silného hráče, který nás provází životem a je jeho nedílnou součástí. A to je náš rozum. Má nad námi obrovskou moc, protože jsme se na něj naučili kývat už v dětství a bereme ho jako naši životní jistotu. Jistotu, která nás odvedla od naší intuice a toho, kým ve skutečnosti jsme.

Rozum, který neustále hodnotí a porovnává nás s druhými a druhé s námi. Nasadili jsme si brýle značky „Ego“, protože jsou in a nosí je i všichni kolem nás. Přes tyto brýle jednoduše poznáme, kdo co dělá špatně, v čem jsme lepší než druzí, proto se na ně povyšujeme nebo naopak v čem jsme úplně nemožní, a tudíž se cítíme zle.

Naučili jsme se kritizovat, podvádět, soudit a nevidět v druhých jejich skutečnou hodnotu.

A všechno tohle nejen, že děláme lidem kolem nás, ale děláme to především sami sobě. Neposloucháme náš vnitřní hlas, který nám říká, že všechno na světě je možné, na vše existuje řešení a jen stačí s důvěrou požádat o nové možnosti.

Posloucháme rozum, který je velmi dobrý řečník s miliardou argumentů. Rozum, který nás přesvědčil o tom, že ta malá kostka, ve které žijeme a třeba nejsme úplně šťastní, je to jediné, co si můžeme dovolit. Hlavně naši kostku nikdy neopouštět a ještě si ji co nejvíce hlídat, protože chvilka nepozornosti stačí a někdo nám ji ukradne (a to by byla teda tragédie).

A tak v té naší kostce trávíme celý svůj život. Máme ji pěkně vyzdobenou a nacpanou věcmi a vztahy, které možná ani nechceme. Někdy je tam toho tolik, že se tam nemůžeme už ani pohnout. Kolikrát nás v životě napadne, že nejen, že nejsme šťastní s obsahem naší kostky, ale že jsme nejspíš zvolili i špatnou kostku. Přáli bychom si to změnit, ale nejde to. Na světě je přeci omezený počet kostek a můžeme být rádi, že na nás zbyla vůbec nějaká. Ta panická hrůza ze ztráty toho, co máme a známe to, byť v tom nejsme šťastní, nás doslova paralyzuje. Mohli bychom na tom být ještě hůř, ne?

A tak zazdíme pro jistotu i okna té kostky, abychom byli chráněni od toho, co může být venku. Vypneme svůj vnitřní hlas, svoji intuici i pocity. Tento navigační systém, který nám měl právě ukazovat správnou cestu k našim snům, doslova vyřadíme z provozu. Někdy nás život srazí na kolena a my si na malou chvíli uvědomíme, jak je to absurdní a jak moc tohle nechceme žít. Pak ale zajdeme k sousedovi do jeho kostky na stěžovací kávičku a uklidníme se, že jsme na tom všichni stejně a s pokorou napochodujeme do své kostky zpět. Jen na ni přidáme alarm, protože nebezpečí číhá přeci právě venku.

Ta kostka je obrovská iluze, na kterou jsme kývli a přijali ji jako součást svého života. Žádné kostky neexistují. Existuje pouze obrovská izolace, kterou si tak strategicky a dlouhodobě vytváříme, abychom neslyšeli svůj vnitřní hlas a nemuseli věci měnit. Je to hra rozumu, ega a negativních myšlenek, které jsme nechali, ať ovládají náš život.

Přitom když vylezete z té kostky a přestanete na ni lpět, uvidíte tolik možností!!!! Venku je to taková nádhera, plná barev, nabídek, ochutnávek, rozmanitosti, dobrodružství a cest, které vás dovedou ke všem snům. Mimo tyhle kostky můžete být úplně čímkoliv, na co si vzpomenete.

A hlavně jste tam vy. Ne vaše ego, ale vy, spojeni sami se sebou, se svou duší. Jste tím, kým doopravdy jste. A to stačí. Protože neexistuje pocit, který by byl krásnější.

A v tu chvíli, můžete úplně všechno na světě….

autor textu: Katka Černohousová

Výpis příspěvků