Nikdy jsem neměla potřebu o Něm přemýšlet.

Ať už hlavou nebo srdcem. Povím vám ale mé první setkání s tímto Zázrakem. Bylo mi asi 11 let a v noci se mi zdál sen. Takový ten živý, barevný a opravdový. V tom snu ke mně letěla nádherná bílá holubice. Celá jen zářila zlatým milujícím a tvořivým světlem. Tento obraz zabíral celé mé zorné pole. V tom snu se vlastně nic jiného nestalo. Přesto to pro mě byl zážitek s velkým Z.

Navštívil mne Duch svatý. 

Od té doby jsem žila stejný život jako předtím. Aspoň tak jsem to vnímala. Přemýšlet nad Duchem svatým mě přiměla až autorka metody JIH Jarka Matušková. 

O Duchu svatém nejsou žádné záznamy. Tedy ne fyzické, které by se ke mně dostaly. Musela jsem na to jinak. A díky JIHu právě tím mým vnímáním. Tak, jak jsem tuto Boží součást poznala já, mohu říci, že je to Tvůrce. Že se s Ním setkávám kazdý den.

Každý den mohu vidět slunce, cítit pod nohama zem, brát do rukou věci každodenní potřeby. Z něčeho to celé vzniknout muselo. Možná jste už slyšeli tu větu, že ve všem je Bůh. Souhlasím s ní. Ale to díky Duchu svatému to vše existuje, to díky Němu tam ten Bůh může být. On má tu moc to všechno vytvořit.

Jakoby Bůh byl tím, kdo dostal ten skvělý nápad to vše vytvořit a milovat. Ale Duch svatý je těma rukama, které tvarovaly tento náš mnou milovaný svět. Probuďte tedy v sobě také Ducha svatého. Dovolte mu skrze sebe tvořit naší krásnou realitu. Vždy si můžeme vybrat. Brát, co je, nebo tvořit. Pojďme tedy spolutvořit. Nechme Ducha svatého ať se činí. Už vím, že má moc změnit realitu a činit lidi šťastnými.

The post Já a Duch svatý appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

Mala lásku k Bohu hlboko v srdci a tou láskou žila aj svoj život. Moja babička z maminej strany. Jednoduchá dedinská žena, veľmi pracovitá a zároveň múdra a sčítaná. Chodievala som s ňou do kostola.

Mávala som zmiešané pocity, v ktorých som sa vobec nevyznala.

Vždy som chcela v kostole sedieť s babičkou v lavici. Bola pre mňa sprievodcom a oporou v tom neznámom svete modlitieb.
Milovala som čítanie zázrakov, ktoré konali svätí. To som mala otvorené ústa, ani som nedýchala. Bola som ako v kine. Príbehy sa mi premietali v mojej mysli, akoby som ich sama zažila. Kto vie.

Mojžíš sa dostal na breh mora, keď viedol Židov z Egypta do slobodnej krajiny. Boh silným poryvom vetra vytvoril cestu a oni prešli suchou nohou po dne mora. Tento príbeh ma neprestal fascinovať. Asi preto je mojou najmilovanejšou skladbou Va pensiero (zbor židov) z opery Nabucco .

Prišla puberta a ja som ako správna študentka a milovník matematiky, zobrala svoj život rozumne logicky.

Na všetko musí existovať pravidlo a všetko sa dá skontrolovať, overiť. Viera v zázraky sa podela neznámo kam, pretože Boh nemože existovať. Jeden človek nemože byť tak dokonalý, aby stvoril celý vesmír. A panna Mária nemohla počať zázrakom, nemohla otehotnieť nehmotnou energiou. V mojej neviere ma ešte utvrdzovali bohoslužby, ktoré hlásali strach z božieho hnevu a moje veľké nepochopenie, prečo slovo Božie možu hlásať iba vyvolení. A kostoly som navštěvovala dlhé roky ako nádherné stavby a žasla som nad umením a šikovnosťou všetkých, ktorí tieto stavby tvorili.

Čo sa sa stalo, že som si dovolila návrat k vykonaným zázrakom a prijala moji cestu k Bohu?

Vždy som verila, že existuje niečo „medzi nebom a zemou“, niečo, čo presahuje moje chápanie. Ale bála som sa toho. Pretože som to nepoznala. Napriek mojmu strachu ma Boh nikdy neopustil.

Boh je veĺmi trpezlivý.
Nečaká na to, aby nás potrestal, že sme ho zapudili.
Trpezlivo a láskavo čaká, až sa k nemu vrátíme.
Nie je to člověk z mäsa a kostí, ako som si ho dlhé roky predstavovala.
Boh je to ono „medzi nebom a zemou“. Boh je tá nekonečná energia, ktorá sa neustále rodí a zaniká, existuje od nepamäti a existovať bude naveky.
Boh koná zázraky skrze naše bytie, skrze naše vnímanie, našu doveru a vieru.
Boh koná zázraky skrze našu slobodnú voľu.
Boh nás nepotrestal Ježíšovou smrťou, ani Ježíša nepotrestal za jeho život.
Boh nám potreboval ukázať, že existuje. Že nás miluje takých, akí sme, bezpodmienečne, trpezlivo a nekonečne. Dal nám možnost, akú on sám nemá. My sme jeho zhmotnením.

My sme tá energia, skrze ktorú može Boh žiť hmotný pozemský život.

Je to zázrak zázrakov. Tomu som postupne uverila. Pretože to tak cítim. Neviem si to vysvetliť. Vnímam však stále väčší a väčší pocit slobody. Nerozumiem, ako sa to stalo, ale už nemám dovod pochybovať. Neviem, ako Boh dokázal otvoriť more. Skúšať to nebudem. Zatiaľ je mojou úlohou milovať život.

Bože, ďakujem.

The post Moje cesta k Bohu appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

Četla jsem a četla, ale inspirace tentokrát nepřicházela. Ale tlačit na pilu se prostě nemá, že? Pak začala vstávat rodina a čtení, psaní i přemýšlení už nemělo šanci.

Přesto jsem vnímala, že to, co se chystám sepsat právě teď, je opravdu důležité.

I když ještě nevím, co to je.

Další den jsem o tom mluvila s Bohem, s Tatínkem. Nevím, co vybrat, je toho tolik a vůbec mi to nešlo! A On řekl: ”Jonáš. Je to přece jednoduché, prostě Jonáš. Ještě jsme neskončili.” Trochu jsem se zarazila, protože fakta byla řečena.

A co dál? 

Bůh říkal: “Jenom poslouchej. Víš, on od malička miloval všechny ty superhrdiny. Ty silné chlapy z legend a bojovníky, kteří dobývali svět. A sám si připadal maličký a nanicovatý.

Připravil jsem Jonášovi úžasný životní plán.

Bez fyzické síly měl přemoci jedno z největších měst. Ale on nepřekonal svůj strach. Představ si to! Kdyby byl býval uvěřil na “první dobrou” mým slovům. Byl by hrdina, úplně ho vidím, jak stojí na skále nad městem a vlaje mu ten plášť. Konečně jako ti, ke kterým dosud vzhlížel. Skládali by o něm písně, kreslili ho na zdi…

Byl by tak udivený, ale tak šťastný! Tak by se mi přiblížil, protože by zažil, jaké to je mi uvěřit a opřít se o mě. On by šel a celé to ohromné obávané město by se mu změnilo před očima.

Jenže on se lekl.

Pak už jsme jen balancovali. Hasili ten průšvih. Celé město potom slavilo, pilo se, jedlo, jen Jonáš seděl na kopci a trucoval. Užíral se nekonečnou zlobou a vztekal se – na mě. 

Chápeš, co dělá strach?

Strach věci otáčí naruby. Věci, které jsou dobré, od těch tě nutí s křikem utíkat. Přesvědčí tě, ať se držíš těch, které tě uspávají a ničí.”

Když pustíme strach do našich životních situací, přestanou nám dávat smysl.

Proto je možná v bibli tolikrát napsáno „neboj se“. Jedna stará babička mi říkala, že to počítala a mělo by tam být 365 zmínek. Prý „asi proto, aby to bylo na každý den v roce, abychom chápali, že to je opravdu životně důležité!“

Ať vám tento příběh přinese světlo. 

The post Jonáš, velryba a my – 2. část appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

Přesto je pro mě dalším krokem mé víry sdílet tato slova. Když něco píšu, držím se faktů, i když “biblických”. I o tom jsem vedla rozhovor s Bohem. Miluji biblické příběhy, ale dosud to byla má osobní věc, o které jsem veřejně příliš nemluvila.

Mám ráda třeba ten o Jonášovi.

Moje děti ho taky měly rády, hrály si ve vaně, že jsou velryba a žerou Jonáše (každý si vezme z toho to své :-)).

Je to příběh totálního srabáctví, pohodlnosti, strachu a Boží lekce o proměně srdce. Máš pocit, že na něco v životě nemáš? Že máš před sebou nějaký úkol a fakt se ti do něj nechce? Poslechni si o Jonášovi. 

Takhle si žije, má se celkem fajn, byl asi z celkem zámožné rodiny. Jednoho dne se probudí a dost jasně slyší Boží hlas.

Víme, že když zazní Boží hlas, jasně poznáme, že to je Jeho hlas.

A ten mu řekl docela bez nějakých připrav, sbal se a jdi do Ninive. Musíš jim říct, že je zničím.  Jonášova reakce? Totálně se vyděsil, koupil si lodní lístek na úplně opačnou stranu a ještě ten den zmizel.

Na loď přišla příšerná bouře. Námořníci se modlili, každý volal ke svému bohu a pak házeli losem, aby zjistili, kdo za to může. Asi jim na té bouři přišlo něco divného. Los ukázal na Jonáše a oni zjistili, že si v klidu spí. Když z něj dostali, že je Hebrej a utíká před Bohem nebe i země, byli zděšení a říkali, jak jsi nám to mohl udělat? Co máme dělat, nechceme zemřít? Nakonec bylo jediné řešení – hodit Jonáše do vody. Bouře se uklidnila a loď odplula.

A Jonáše spolkla ryba, velká ryba.

Byl v břiše 3 dny a 3 noci, stejně, jako se na Jonáše odvolává Ježíš, který o sobě říká předem, že bude 3 dny v hrobě, jako Jonáš v rybě.

Víte, to město Ninive bylo tak velké, že člověk šel 3 dny, než ho přešel. A ti lidé nebyli moc milí. Dokonce byli celkem vyhlášení hrdlořezové, kteří dělali okolním lidem a cizincům moc ošklivé věci. A Jonáš má projít městem a říkat jim, haló, Bůh vás zničí, připravte se na to! To je jako jet do NYC a nebo někam do Arábie a něco tam halekat o pravém Bohu a že to doteď dělali blbě. Byl to velký úkol a dost nebezpečný úkol. Vůbec se mu nedivím, že se na to necítil.

Ale když si poplakal a složil píseň v břiše velryby, tak ho ryba vyplivla.

On si dal říct a šel do Ninive. Chodil městem a světe div se, lidé si ho všimli, poslouchali ho a dotklo se jich to. Bůh se jich dotkl a oni si přáli se změnit, nechtěli být zničeni a přáli si svůj život žít blízko Bohu. Dokonce jejich panovník se to doslechl, poslechl si Jonáše a dal vyhlásil půst pro celé město. Co bylo pak? Bůh město  zachránil. Ušetřil. Změnil jejich realitu.

A teď je ta další zajímavá část, nastupuje Jonášovo ego!

On se tak naštval, že dupal pryč z města. Protože si připadal jako blbec, pardon. On přišel zvěstovat zkázu za jejich zlé skutky a Bůh co? Místo, aby jel podle předem jasně daného plánu, tak si to udělá jinak. Bůh je ušetří. Prostě a jednoduše jim to odpustí a on je teď jako oslík, co neměl pravdu. Sedí na kopci a říká, že radši umře. Že to mu Bůh prostě dělat neměl. Takhle ho ponížit. Jak teď před lidmi, co to přežili, asi vypadá, že jo.

Bůh nechá vyrůst list.

Jonáše přes den chladí a dělá mu deštník, aby na něj nepařilo sluníčko. A druhý den ten list spálí sluníčko. Jonáš ten list lituje a vyčítá to Bohu. Jak to, že dopustil, aby ten krásný praktický list umřel?! 

A Bůh mu říká co? Listu lituješ? Nesázel jsi, nezaléval, a lituješ ho. A mě nemá být líto lidí v tom plném městě, lidí nevědomých, kteří se chtějí změnit?

Mě ten příběh pokaždé dostane.

I pokud je to „jen“ příběh a třeba se stal trochu jinak, někdo ho napsal už kdysi, aby ukázal, že když nás Bůh podepře, dokážeme neuvěřitelné věci, nemusíme se o sebe bát a že Bůh miluje všechny lidi a dává jim šanci žít vědomý a dobrý život.

Pokud si tě Bůh chce použít, nevyčítej si, že se třeba lekneš a necítíš se na to. On tě zvedne, povede. On tě zná a ví, co se máš v tom všem naučit a nepotřebuje, abychom byli dokonalí. On je dokonalý a jeho dokonalost nás doplňuje.

The post Jonáš, velryba a my – 1. část appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

Se smíchem někdy používáme ta „cimrmanská“ slova – jsem takový ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá – ale nakonec každý z nás projde situací nebo obdobím, kdy o Bohu začne přemýšlet.

Kdo je Bůh?

Proč dělá nebo nedělá to či ono, proč něco dovoluje nebo nedovoluje? A jak vlastně vypadá? Jak s ním mám mluvit? Musím chodit do kostela, aby mě slyšel?

Často se v našem vztahu k Bohu objevují „ocásky“ divných pocitů. Obvykle jsou vázané na to, co jsme v souvislosti s Bohem a vírou v něj poznali v tomto, ale i v minulých životech.

Někdy je těžké přijmout vědomí, že Bůh existuje.

A to tehdy, když v našem vztahu k Bohu máme pocit, že…

• Bůh je tu od toho, aby nás potrestal za kdejakou maličkost, ale velké věci přehlíží.
• víra v Boha záleží na tom, jestli chodíme do kostela, modlíme se Otčenáš a další „předpisové“ modlitby.
• víra v Boha je jen kupa pravidel a omezení, bez legrace a užívání si života.

Za celou historii lidstva se zkrátka víra v Boha obalila nejrůznějšími dogmaty a iluzemi. Ty se ale nikdy nehodily „do kapsy“ Bohu, ale církvím a lidem s touhou manipulovat ostatními skrze strach.

Víra v Boha zatím je a vždy byla…

• vědomí tvořivé energie, která vytvořila nejen náš svět, ale i všechno v něm – tedy i nás a díky tomu i my můžeme tvořit to, co žijeme.
•  důvěra a láska, ve kterém si dovolujeme žádat o pomoc energii, která narozdíl od nás zná souvislosti a vidí opravdu pod povrch věcí – že „Bůh ví“ se zkrátka neříká nadarmo.
• přátelský a otevřený vztah s onou energií, kdy ji necháváme nahlížet do svého nitra, beze strachu, že nás odsoudí za to, co v sobě nosíme.

Ať nazýváte Boha Bohem, nebo mu dáváte jiné jméno, vnímejte, jak se u toho všeho cítíte.

Není důležité, jestli právě sedíte v kostele nebo doma v křesle. Není důležité, zda mluvíte nahlas, uvnitř sebe, nebo třeba píšete. Vaše otevřenost k této energii má mnohem větší význam. Upřímnost v přiznání, že na něco nestačíte, důvěra, že vám může být pomoženo. Touha po vedení tím správným směrem, který zrovna sami nevidíte nebo přiznání, že vás právě teď něco opravdu štve.

Dovolte si vnímat i tu lásku a oporu, kterou máte v dispozici v každém okamžiku života. Ani na vteřinu nepřemýšlí o trestání, zatracování nebo omezeních. Miluje vás jako svoje dítě tou nejhlubší láskou.

autorem textu je Daniela Voráčová

The post Kdo je Bůh? appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

Když se člověk modlí, a jeho modlitba není vyslyšena, jeho srdce přestává věřit. 

Nebo ještě hůř, uvěří, že pro to nedělá dost. Že se modlí málo. A tak se začne modlit ještě víc. Modlí se ve dne v noci, výsledek stále nepřichází, a tím se oslabuje jeho víra v dobrotu Boha.

Moje babička byla silně věřící. Křesťanka chodící do kostela každou neděli. K Bohu vzhlížela, Boha milovala. Modlila se a zpovídala se ze svých hříchů. Častokrát se ptala, Bože, proč? Uvěřila, že ji Bůh za něco trestá. Přijala za nutné se v kostele zpovídat a odříkávat Otčenáš, aby ji Bůh odpustil její hříchy.

Když byla babička nemocná, měla velké výčitky, že vynechala nedělní bohoslužbu. To mě tak strašně štvalo!

Já jsem si z toho vyvodila pouhé dvě možnosti, a to, že buď žádný Bůh vůbec neexistuje a nebo že je Bůh je zlý.

Cítila jsem, že kdyby existoval nějaký ten Bůh, byl by určitě spravedlivý, laskavý a milující. Jistě by nedovolil, aby umírali dobří lidé, aby se válčilo, aby bylo na zemi tolik zla. Ve světě by panoval klid a mír. Láska a soucit.

V hloubi duše jsem ale stále věřila v nějakou vyšší moc. Úplně původně jsem říkávala, věřím v něco, ale nevím v co. Později jsem začala říkat, že věřím v sebe. Později jsem tuhle všemocnou energii nazývala univerzem, vesmírem, zdrojem, či vyšší mocí. Ale nazvat „to“ Bohem jsem prostě nezvládla.

Vždyť kolik zla bylo v lidském světě „ve jménu Boha“ napácháno?

Proč bych měla pro Boží náklonnost chodit do kostela, zpovídat se a denně se modlit?

Asi tak před rokem jsem začala vědomě vnímat a cítit energie a začala jsem se otevírat tomu, že je vlastně úplně jedno, jak „tomu“ říkáme. Vesmír, univerzum nebo Bůh. Ale ruku na srdce, když je mi ouvej, vždy se odvolávám k Bohu.

Bože můj, co mám teď dělat? Pane Bože, prosím, pomoz mi.

Jsou to skutečně jen naučené fráze? Anebo snad neomylné vnitřní vedení?

Pomocí metody JIH jsem začala postupně rozklíčovávat, proč mám k Bohu tak negativní vztah. Objevovala jsem souvislosti, špatné zkušenosti s církví, s náboženstvím i s křesťanstvím, přesahující dalece tento život. „Ve jménu Boha“ se v historii lidstva napáchalo mnoho zla. Bůh je a byl lidmi často využíván k získání moci.

Díky metodě JIH našel Bůh opět místo v mém srdci. Píšu „opět“, protože nyní cítím, že právě Bůh je naším „doma“. Věřím v Boha.

• Bůh v mém vnímání nemá nic společného s žádným náboženstvím, ani s církví.
• Bůh je energií, která nás obklopuje, prostupuje i přesahuje zároveň.
• Bůh nás bezpodmínečně miluje, ať se děje cokoli.
• Bůh má s námi nekonečnou trpělivost a nikdy nad námi nezlomí hůl.
• Bůh nikdy nikoho netrestá, odpouští i neodpustitelné.
• Bůh nás neporovnává, neposuzuje a nehodnotí.
• Bůh je energií všeho, Bůh je pravdou a láskou.
• Pro mnohé může být Bůh zdrojem, vesmírem či universem, jako jsem to měla dříve já.
• Nyní je ale pro mě Bůh Bohem, protože je to právě on, ke komu se odvolávám, když je mi zle.
• Bůh je energií, která mnou prostupuje, Bůh je energií, která je vším.

Věřím v Boha.

autorkou textu je Hana Ostková, terapeutka metodou JIH a průvodkyně žen – https://hanaostkova.cz/

The post Věřím v Boha appeared first on Terapeutická metoda JIH®.