Je to už skoro 8 let, co jsi mi takřka ze dne na den pláchla do nebe. Když ses rozhodla odejít z tohoto
světa a stala jsi se znovu světlem. Tedy – světlem jsi byla už i tady, ale tehdy to pro mě ještě nebylo tak viditelné.

Ten odevzdaný stav mého mládí a ta tíha okolností každodenního Tvého života vytvářela jakousi iluzi oddělenosti od sebe navzájem.
Milovala jsi malé děti. A staré lidi. Celý život jsi pro ně s láskou sobě vlastní byla oporou ve chvílích jejich odchodu na onen svět.
Obdivovala jsem Tvojí empatii, soucitnou lásku ke stáří. K lidem a jejich intimnosti v okamžiku odchodu. Vždy, kdy jsem jako malá, větší, dospělá za Tebou docházela do nemocnice, kde jsi pracovala jako zdravotní sestra.

Viděla jsem Tvou odvahu stát tváří v tvář tomu všemu. Tváří v tvář ŽIVOTU a SMRTI. Nehnula jsi ani brvou navzdory tomu všemu, co toto povolání obnáší. Dneska už tuším, co vše jsi asi ve skrytu sebe sama mohla prožívat. Mami, chci Ti říct, DĚKUJI.

Za to, že jsi mi dovolila být u toho.
Za to, že jsi mi dovolila čerpat z moudrosti, kterou jsi byla.
Děkuji Ti za to, jak jsi zvládla život i smrt.
Za to, jak zářivá jsi.
Děkuju Ti za vše, co jsi mi předala.
Dovedla jsi mě vychovat tak, že já dnes dovedu vychovat.
A v tom všem rozpoznávám Tvůj otisk.
V Darie kus Tebe.
V její duši zní slova, která jsi říkávala mě.

Byla jsi anděl, mami, dnes už to vím.
Děkuji Ti za vše, čím jsi byla.

Tvoje Petra

The post Moje máma byla anděl appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

‘‘Ahoj maminko!“ „Ahoj Darinko.“ „Dobrý den.‘‘ Přepočítávám, kolik že nás stojí na chodníku a neumím si odvodit, komu pozdrav dobrý den patří. Až když jsem se kolem sebe pořádně rozhlédla, uviděla jsem starou paní. Měla prošedivělé krátce střižené vlasy . Milý a vlídný obličej, ve kterém se usmívaly její modré, laskavé oči. Opírala se o své chodítko a hleděla na nás obě.

Nebyla to naše babička, tedy alespoň ne do té doby.

‘‘Dobrý den.‘‘ Pozdravila nás. Bylo evidentní, že se s Dariou zná. Podaly si ruce na pozdrav. ‘‘Mami, to je babička. Máváme si přes ulici v parku, vždycky když na tebe čekám.‘‘ Babička souhlasně pokyvovala hlavou.

Nedaleko školy je domov důchodců. Starší lidé se často procházkou přesouvají na lavičky, kde společně sedávají a povídají si. Podala jsem babičce ruku na seznámení a pak už to celé šlo rychlostí blesku.

Babička nám začala vyprávět, jak se s Darinou seznámila.

Vždycky vozíkem z legrace „zatarasí“ dětem cestu, aby si s nimi mohla povídat. Měla u toho takový šibalský výraz. Jako kdyby jí dělalo radost, že přišla na způsob, jak si s dětmi chodícími okolo domova důchodců hrát.

Vyprávěla nám, kde bydlela jako mladá, kolik má dětí, a jak celý svůj život pracovala ve školce. Začalo to tedy být jasnější a jasnější. Babička miluje děti. To nás spojuje a nejen to.

Já Petra, maminka Darii, celý život pracuji s dětmi. I u babičky bylo evidentní, že její láska k dětem je nezlomná. V duchu jsem se slyšela říkat: „Jak silné je to něco, ten duch, ta esence člověka, který objevil a rozvinul v sobě to nesmrtelné“.

Babičku jsme si „adoptovali“.

Několikrát do měsíce jí navštěvujeme v domově důchodců a ten společný čas obohacuje nás všechny. Babička má ráda sladké, kytičku ve váze a společnost. Daria si jí našla. Našly jsme se navzájem.

Všechny své babičky, které kdy měla, již sedí v nebeské cukrárně. Popíjí spolu nebeskou kávu a koukají sem k nám dolů na svojí vnučku, pravnučku Dariu. Nepochybuji o tom, že jsou rády, že jí zde na zemi provází jedna babička jménem Anička, kterou nám seslal sám Bůh.

The post Boží babička appeared first on Terapeutická metoda JIH®.

Do určitého věku se neporovnávají. Pracují týmově, jsou parťáci. Pravda, sem tam je potřeba řešit mimořádné situace, se kterými si nevědí rady. Ne vždy odchází každý jako vítěz. Někdo hůře snáší prohru. Každý potřebuje jiný čas.

Vždy ovšem do další hodiny přicházejí se stejným nadšením. Jako by už dávno zapomněli příkoří minulého prožitku. 

Jak to, že jsme my dospěláci tuto lehkost zapomněli a zastavuje nás strach z chyby?

Asi nebudu daleko od pravdy, když si dovolím nahlas říct, že často zastavujeme sami sebe. Bojíme se udělat chybu. Myslíme si, že chyba je totéž jako nápis na našem čele : SELHAL/A JSEM.

Hodnotíme sebe, díváme se, jak a co dělají ostatní. Namísto toho, abychom si dovolili udělat  třeba právě onu chybu. 

V mnohých z nás slovo chyba vyvolá různé pocity. Vybavíme si situace našeho života, ze kterých nám jde ‚hlava kolem‘. Žijeme v přesvědčení, že tehdy jsme něco nezvládli a byla to chyba. Naše zkušenosti  nás brzdí do dalších rozhodnutí. Bojíme se, že znovu selžeme. Bojíme se, co si o nás řeknou ostatní. 

Zároveň toužíme po úplně nových cestách, zkušenostech, rozvoji, svobodě. 

Často pak zastavujeme svou přirozenou touhu objevovat. Popíráme proces učení se. 

Sama tyto pocity znám. Když jsem chodila na základní školu, bála jsem se přístupu mnohých z učitelů. Žila jsem v domnění, že učitel hodnotí známkou mě. Nikoliv mou přípravu na hodinu. Bála jsem se udělat chybu, jakkoliv se vyjádřit za sebe samu. Postupně jsem začala věřit, že nestojím za nic. Moje touha po poznávání se rázem změnila v nezájem. Základní i střední školu jsem ‚nějak‘ zvládla a doufala, že snad  jednou nastane den, kdy tohle všechno bude za mnou. 

Trvalo ještě pár let, než mi došlo, že jsem si to celé udělala sama. Nebylo hezké podívat se do tváře svého strachu z chyb.

Každý máme v životě místo, kde víme, že jsme mohli reagovat jinak. Jiným způsobem. Zodpovědnost za sebe i ostatní se nás snaží dostat do kouta tím, že dělat chyby si nedovolíme. Jako dospěláci přece už nemáme nárok.

Co když je ale učení proces, který nikdy nekončí? Tím, že jsme přestali růst fyzicky, náš život nekončí. Rosteme dál. Moudříme.

Pomohla mi Metoda JIH

Jedním ze základních pilířů metody JIH je nehodnocení/neposuzování sebe ani ostatních. S tímto přístupem se mi změnil život. Dostala jsem se do větší lehkosti. Moje hlava se zbavila myšlenek o mé neschopnosti.

Nepotřebuji vymýšlet konstrukty typu „selhala jsem“, nebo „určitě zase selžu“. Nehodnocením výsledku si užívám samotný proces. Tvůrčí vlnu, která je bez myšlenek hodnocení ohromně povznášející. V této vlně se cítím znovu dítětem.

Chyba není strašák. Je podnětem k novému postoji.

Nebojte se znovu uvidět život jako děti. Není nikdo, kdo by vás odsoudil, pokud si to neuděláte vy.

Vzpomeňte si, co jste jako děti milovali. Zkuste si zavřít oči, vybavte si u jaké činnosti jste vydrželi hodiny. Čas neexistoval. Byli jste v procesu objevování. Nevadilo vám, když se něco nepovedlo, nebyla to prohra. Vybavte si ten pocit, který jste měli. Patřil vám, byl vámi, je s vámi a je tu pořád.

Nikdy jste nemohli udělat chybu.

Vybavte si tento pocit kdykoliv děláte nové věci. Když se učíte, když si přejete jít za své vlastní hranice. Pomůže vám vidět sebe i váš život nově.

SYSTÉMOVÁ CHYBA NEBYLA NALEZENA.

autorkou článku je Petra Sochůrková, terapeutka metodou JIH

The post Systém hlásí chybu appeared first on Terapeutická metoda JIH®.