Jak správně vychovávat děti?

Když jsem otěhotněla, vzala jsem svou roli matky opravdu zodpovědně. Četla jsem různé knihy o tom, jak správně vychovávat děti, o tom jak nevychovávat… Plna těch knih jsem měla pocit, že předešlá generace vychovávala děti úplně špatně a že já to určitě napravím a budu vychovávat nejlíp.

Mno. Musím se sama sobě smát. Snažila jsem se se synem vyřešit vše „v klidu“, vše mu vysvětlit, všechno především V KLIDU a jasně. Zároveň mu dát velkou míru svobody, pochopení, ať nevnímá omezení.

Malý tříletý syn měl ze mne poměrně srandu, přerůstal mi přes hlavu a já začínala být zoufalá a vyčerpaná. Všimla jsem si, že reagoval jinak na mne a jinak na mého muže, jeho tatínka. Tatínek něco rázně řekl, a prostě to tak bylo. Já mu domlouvala a domlouvala… A syn neposlouchal a neposlouchal…

Moje kolegyňky (Jarka MatuškováHana Mokrá) mne upozorňovaly na chování mého syna – ale já se v tom dost ztrácela. Jak to tedy má být správně? Jenže J.I.H je J.I.H – a tak jsem si dávala záměr, ať se mi to ukazuje pravdou a láskou!

Postupně jsem začala chápat, že všechny naučené teorie i v tomto oboru je třeba hodit do pomyslného koše.

Postupně jsem začala chápat, že je třeba začít se řídít – něčím mnohem důležitějším – vlastním cítěním.

Cítění je to nejlepší řešení, než si říkat, co bych měla a neměla podle vyčtených pouček. A také, přestala jsem si vyčítat, dívat se na výchovu kolem a srovnávat sebe i syna.

Dřív byla výchova zaměřená hodně na tresty a potlačení jedince, dnes je zas „trendy“ druhý extrém, tendence k extrémní benevolenci. Já se začala učit být rázná, nastavovat jasné hranice, pravidla a učím se to pořád. Cítím, že chvílemi povolím, chvílemi zase musím přidat.

Nejdůležitější je dbát na svoje pocity matky, ale také „prostě člověka“, abych vnímala i své potřeby a nebylo to jen o přizpůsobování  se dítěti.

Pochopila jsem, že to nebudu dělat vždy správně a že prostě chyby k výchově patří. Dokonalá matka prostě nejsem a ani nemůžu být.

Dost se mi v tom ulevilo, a taky jsem sama sobě začala dávat větší prostor a svobodu.

Vnímám ale, že můj malý syn to na mne „často zkouší“ a zjišťuje, co na mne platí, aby dosáhl svého.

Takže má stavy, kdy „usedavě pláče“, jaký je chudák. Protože se učím používat při výchově cítění, stačí na to jediná věta: „Kryštůfku, můžeš mi říct, jaký pocit máš pod tím?“. A Kryštůfek z pláče jde do smíchu a nemá to rád, že vidím, že se směje – snaží si zakrýt obličej – abych neviděla, že se směje. Strašně ho to rozčiluje, a tak se snaží dát hlavu např. do polštáře, do kterého se směje.

Když nefunguje pláč, zkusí se vztekat – když vidí, že to nefunguje, zkouší přepnout hned zas na slzy… Na tyhle jeho stavy se učím být nekompromisní.

Někdy zkouší: maminko, mám Tě rád a sápe se na mne. Ale není to v tu chvíli upřímné objetí, je v tom energie – maminko, oblbnu Tě a dosáhnu svého. No,  tohle mu často procházelo a občas ještě prochází 😊

Pak také zkouší různé argumenty a možná má ještě milion dalších věcích, na které mu ještě kývu.

Ale.

Bylo pro mne velkým překvapením, kdy jsme to spolu v klidu rozebírali a on mi opravdu potvrdil, že ví, že to vědomě dělá a ještě mi pár „fíglů“ řekl sám.

Učím se být mnohem tvrdší – láskyplná, ale pravdivá. K sobě a stejně tak k mému synovi.

Často slyším: „Nech ho, on z toho vyroste.“ Ale tyhle hry nám zůstávají i do dospělosti a v naší společnosti bývají brány jako „normální“. A tak máme tendenci se citově vydírat. Nebo na sobě lpět. Nebo máme naučené ublížení a očekáváme, že vnější svět nás zachrání a mnoho dalšího…

Sama v sobě objevuju hry, které mám naučené z dětství a úspěšně je odbourávám, abych zachovala sobě i druhým svobodu a byla ukotvená sama v sobě, ve svém vlastním cítění, své vlastní podstatě a svém srdci. O to víc je pak vnímám v dětech.

Učím se: neřiď se tím, co se má, či co by mělo být správně správně – ale všímej si zdravého selského rozumu a co Ti říká Tvé vlastní cítění! A moje knihy: Jak správně vychovávat dítě? Hodila jsem je do koše.

Univerzální návod zkrátka ani tady neexistuje. A ani nemůže. Daše vnímání, oproštěné od iluzí a strachů, zůstává tou nejspolehlivější navigací.

 

 

autor textu: Irena Marek Brejchová, spoluautorka metody J.I.H., autorka projektu Tancem k sobě

 

Zajímá vás metoda JIH? Přidejte se do našeho Klubu osobního rozvoje na Facebooku!

centrum obnovy
Metoda J.I.H - terapeutická metoda i nový životní styl
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.